Tertullianus: Obrana křesťanů (Apologeticum)

Vybral, přeložil, úvody a poznámkami opatřil Josef Novák On-line text vytvořen dle: Novák, J: "Tertullianus - Obrana křesťanů - Apologeticum" in Čtvrtá patristická čítanka (Teol. studie), ed. Novák, J., Praha: Česká katolická charita, 1985 (str. 7-77)

I.,II.,III.,IV.,V.,VI.,VII.,VIII.,IX.,X.,XI.,XII.,XIII.,XIV.,XV.,XVI.,XVII.,XVIII.,XIX.,
XX.,XXI.,XXII.,XXIII.,XXIV.,XXV.,XXVI.,XXVII.,XXVIII.,XXIX.,XXX.,XXXI.,
XXXII.,XXXIII.,XXXIV.,XXXV.,XXXVI.,XXXVII.,XXXVIII.,XXXIX.,XL.,XLI.,
XLII.,XLIII.,XLIV.,XLV.,XLVI.,XLVII.,XLVIII.,XLIX.,L.

Jeho Obrana křesťanů-Apologeticum vyniká nad ostatními apologiemi, které napsali křesťanští spisovatelé starověků proti pohanům. Napsal ji ke konci r. 197 a podle Eusebia (H. E. II, 24) byla krátce na to již přeložena do řečtiny. Před tímto spisem ještě téhož roku napsal ještě dvě apologie pod názvem Ad nationes. I když Apologeticum má mnoho společného s těmito dvěma spisy, je tu přece jen rozdíl. Ve spisech Ad nationes se obrací k lidu a spíše útočí na nepřátele křesťanství než křesťany obhajuje. Ve spise Apologeticum se obrací na provinční představitele římského státu kvůli obviňování křesťanů z politických důvodů, zvláště z opovrhování státními bohy a urážky panovníkova majestátu. Snad ony dva spisy měly být jakýmsi provizorním návrhem pro Apologeticum - Obranu křesťanů.

Důvodem k sepsání tohoto spisu bylo nařčení křesťanů z protistátní činnosti.

V úvodu žádá Tertullian, aby křesťané byli řádně a veřejně vyslechnuti, poněvadž neznalost jejich věci vede k nepřátelství vůči nim.

V první části (kap. 4-38) vyvrací obvinění vůči křesťanům. Druhá část 
50) ukazuje, že křesťanství je božského původu a žádna filosofická škola. V kap. 48-49 obhajuje učení o zmrtvýchvstání a v poslední kapitole obhajuje i pohanskými filozofy doporučovanou statečnost, kterou křesťané prokazují při utrpení.

K překladu použito textu vydaného Gerardem Rauscherem v Bonnu r. 1906 pod názvem Tertulliani Apologetici recensio nova ve svazku Florilegium patristicum fasc. VI.

Tertullianus - Obrana křesťanů - Apologeticum

I.Křesťany nenávidí, poněvadž neznají jejich učení.

Představení římského imperia, jako nejvyšším představeným měst¹ není vám téměř dovoleno přímo a veřejně s čistým svědomím na soudech vyšetřovat křesťany. Jen tyto lidi se vaše autorita bojí či ostýchá veřejně spravedlivě vyšetřovat. Jako je tomu často při rodinných sporech², tak i vaše nepřátelství vůči těmto křesťanům, této sektě³ nedovoluje vám je hájit. Nechť je dovoleno, aby aspoň tímto zamýšleným spisem se dostala k vašemu sluchu pravda.

Křesťané neprosí za sebe, a nelze se divit jejich jednání. Vědí, že jsou na zemi jen poutníky, že se snadno najdou nepřátelé mezi těmi, kteří k nim nepatří, a že mají domov, naději i milost v nebi. O jedno usilují: Aby nebyli trestáni bez řádného vyšetření. Co však jsou platné zákony, když jde o výslech křesťanů? Či snad se ještě více zaleskne moc zákonů, když odsoudí pravdu, kterou neslyšely? I když by soudci odsoudili pravdu bez výslechu, bude tu podezření, že krom nepřátelské nenávisti nechtěli slyšet, co by po výslechu nemohli potrestat.

Jako první důvod uvádíme při vyšetřování nepřátelský hněv vůči křesťanskému jménu. Toto jméno samo přitěžuje a usvědčuje, ač neznalost křesťanského života by mohla soudce omlouvat. Co je totiž větším nepřítelem, než když lidé nenávidí to, co neznají, i když by sama skutečnost třeba zasloužila nenávistí? Až se pozná pravá skutečnost, teprve tehdy se pozná, co by si křesťané zasloužili či měli zasloužit. Když chybí znalost viny, proč je nenávistí hájena spravedlnost, která má být dokazována ne nějakým rozhodnutím, ale poznáním skutečnosti. Když tedy lidé nenávidí, poněvadž neznají to, co nenávidí, proč by nemělo být dovoleno stejným způsobem hájit to, co by neměli nenávidět? Tak jedno usvědčujeme druhým: Neznají, co nenávidí, a spravedlivě nenávidí, co neznají⁴.

O neznalosti provinění, která poněkud omlouvá nepřátelství, svědčí to, že všichni, kteří předtím nenáviděli, poněvadž neznali, a když poznali pravou skutečnost, přestávají i nenávidět. Z těch se stávají křesťané. Když poznali pravou skutečnost, začínají nenávidět to, čím byli, a vyznávat to, co nenáviděli, a jsou takovými, jak jsme uvedli. Říká se, že křesťané obsadili celý stát, jsou na venkově, v kasárnách, na ostrovech. K tomuto jménu přestupují lidé bez rozdílu pohlaví, věku a postavení a jako by toho nelitovali.

A přece nedovedou lidé ocenit ono skryté dobro. Není dovoleno křesťany řádně vyslýchat, nechtějí je blíže poznat. Tak je v jejich případě lidská zvědavost malátná. Mají raději neznalost, ač jiní mají z poznání radost. Neoznačil by Anacharsis⁵ za nerozumné ty, kteří tak soudí moudré, jako soudí nevzdělaní vzdělané? Poněvadž nenávidí, proto raději chtějí nevědět. Proto předem odsuzují, co neznají. Kdyby to znali, nemohli by nenávidět. Jestliže z nenávisti neplyne žádný užitek, bylo by nejlepší přestat nespravedlivě nenávidět. I kdyby to byl hněv spravedlivý, nic se hněvem nezíská, ale spíše to vede k zatvrzelosti a k touze po spravedlnosti.

Nelze křesťanství předem považovat za něco dobrého, namítne někdo, jen proto, že mnohé přivedlo na lepší cestu; kolik však se jich změnilo ke špatnému, kolik jich přeběhlo na špatnou cestu. Kdo to popírá? Přece je zlo něčím špatným. Ani ti špatní se neodvažuji hájit zlo jako něco dobrého. Přirozenost zakrývá každé zlo strachem či studem. Špatní lidé jednají tajně, varují se ukázat špatnost veřejně, bojí se, že budou dopadeni, popírají obvinění, aby se nemuseli na mučení přiznat; když jsou potrestáni, pláčou, naříkají, svalují vinu na nápor špatných myšlenek, na osud či na hvězdy. Nechtějí přiznat svou špatnost, ač poznávají svou špatnost. Je něco podobného u křesťana? Nikdo se nebojí, nikdo nelituje, že je křesťanem, leda že by se zřekl víry. Jestliže je označen jako křesťan, honosí se tím. Jestliže je obžalován, nehájí se. Jestliže je vyslýchán, dokonce se i přizná. Jestliže je odsouzen, děkuje Bohu⁶. Co je na tom špatného, že nemá strach, že se za to nestydí, že toho nelituje, že neběduje? Je na tom něco špatného, když se obviněný raduje, když si přeje být obžalován a když trest pro něho znamená vítězství? Nemůžeš mluvit o bláznovství, když víš, oč jde křesťanům.

II. S křesťany se nejedná jako s jinými provinilci. Nejsou vyšetřováni proto, aby se přiznali, ale jsou mučeni, aby zapřeli víru.

Konečně když jste přesvědčeni, že jsme velcí zločinci, proč s námi jednáte jinak než jako nám podobnými, to je, jako s ostatními zločinci, když by se mělo jednat o totéž provinění? Ať nás označují za zločince! Jiní k prokázání neviny mohou použít svých vlastních nebo najatých úst¹. Mají možnost odpovídat; soudně se hájit, poněvadž není vůbec dovoleno odsoudit ani ty, kteří nemají možnost se hájit, ani ty, kteří nejsou vyslechnuti. Pouze křesťanům není dovoleno mluvit, aby svou věc ospravedlnili, pravdu obhájili a soudce neučinili nespravedlivým. Jediné co se od soudců očekává a co potřebují, je probudit ve veřejnosti hněv: Vyznat, že je křesťan. Ne vyšetření provinění. Když shledáte že se někdo provinil a hned se nepřizná, prohlásíte jej hned za vraha, zločince, za krvesmilníka či za veřejného nepřítele, abych použil výrazů užívaných proti nám, či, abyste mohli spravedlivě soudit, se při vyšetřování ptáte na skutkovou podstatu, na počet, místo, čas, viníky a spoluviníky. U nás nic takového, ač by se mělo rovněž spravedlivě vyšetřit, co není pravdou, kolik bylo při tom kuchařů, kolik psů. Jaká by to byla sláva pro předsedajícího soudce, kdyby u někoho zjistil, že snědl již 100 dětí!

Shledáváme však, že soudní vyšetřování proti nám nebylo dovoleno. Plinius Druhý², když řídil provincii a když někteří křesťané byli odsouzeni, někteří vyhnáni ze svého postavení, se přece jen zalekl takového množství. Co jiného měl udělat, než že se tehdy zeptal o radu Trajana. Sdělil mu, že mimo zdržení se obětí se nic o jejich tajemstvích nedozvěděl, jenom že se před svítáním scházejí, aby jedli Krista jako Boha, a k závaznému poučení zakazujícímu jim vraždu, cizoložství, podvod, nepoctivost a ostatní zločiny. Tehdy Trajan odepsal³, že proti lidem nemá být zavedeno vyšetřování, avšak kdo byli udáni, ti že mají být potrestáni.

Jaké to rozhodnutí pokřivené strachem! Zakazuje je jako nevinné vyhledávat a přikazuje je trestat jako vinné. Šetří i zuří, přehlíží i pozoruje. Proč tak úskočně jednáš? Jestliže nevyšetřuješ, proč nezprošťuješ viny? Aby byli vypátráni zločinci, jsou po všech provinciích rozestaveny vojenské stráže. Proti těm, kteří urazili císařský majestát, je každý člověk vojákem. Vyšetřováni jsou i jejich společníci. Pouze křesťana není dovoleno vyhledávat, je však dovoleno vydat jej soudu. Jako by vyhledávání bylo něco jiného. než udání. Odsuzujete tak vydaného vám na soud, kterého nikdo nevyšetřoval. Domnívám se, že byl potrestán ne proto, že je vinen, ale že byl k soudu předveden bez vyšetření viny).
Avšak ani tady nejednáte vůči nám podle zákona, kterým mají být souzeni špatní lidé. Jiné, kteří zapírají, dáváte mučit, aby se přiznali. Pouze křesťany nutíte, aby zapřeli. Kdybychom zapírali něco špatného, mučením byste nás donutili k přiznání. Nepovažovali jste za nutné vyšetřovat zločiny jen proto, že jste byli jisti, že vyplývají z vyznání jména; kdo však zabil, protože víte, co je vražda, toho byste nutili přiznat se. Co je zvrácenějšího, než když nás viníte ze zločinů jen proto, že vyznáváme jméno (Kristovo), když mučením nutíte, abychom spolu se jménem zapírali i zločiny, které z vyznání (Kristova) jména předpokládáte.

Myslím si však, že nechcete nás, které považujete za velmi špatné, zahubit. Vrahovi asi říkáte: Zapři, máme přikázáno mučit zločince, který se přiznal. Jestliže takto nejednáte s viníky, tedy nás považujete za naprosto nevinné, poněvadž nechcete, abychom jako naprosto nevinní stáli na svém přiznání, o kterém víte, že je musíte nevyhnutelně, nikoli ze spravedlnosti potrestat.

Někdo prohlásí: Jsem křesťan. Chce tím říct toto: Chceš slyšet, co nejsem. Představení, kteří i mučením vynucujete říci pravdu, jen od nás se snažíte slyšet lež. Jsem křesťanem, když se na to ptáš, prohlásí křesťan. Proč mne nutíš říci opak? Přiznávám se, a přece mučíš. Co bys dělal, kdybych zapřel? Když jiní zapírají, nesnadno jim věříte; nám, když zapřeme, ihned uvěříte.

Kéž byste prohlédli tu zvrácenost a poznali, jaká síla vás nutí jednat u soudu proti svědomí i proti samým zákonům! Nemýlím-li se, zákony přikazují odstraňovat špatnost, ne ji zakrývat, předpisují odsoudit ty, kdo se přiznali, ne je osvobozovat. Tak určují rozhodnutí senátu, tak i příkazy panovníků. V tomto impériu, jehož jste služebníky, vládnou občané, ne tyrani. U tyranů je mučení používáno jako trest, u vás jen při vyšetřování. Pří výsleších jednejte podle zákona až v nutných případech!⁴ Jestliže mučení předcházelo doznání, musí po doznání přestat a ustoupit soudnímu výroku. A jestliže je odsouzen k trestu, má být jeho jméno vymazáno⁵ a ne osvobozen.

Konečně nikdo viníka, který se přiznal, netouží zbavit trestu. To není dovoleno. Proto také nikdo není nucen zapírat. Křesťana obviněného ze všech zločinů považuješ za nepřítele bohů, zákonů, mravů. Abys jej osvobodil, koho bys nemohl osvobodit, kdyby nezapřel, toho nutíš zapřít. Porušuješ zákony. Abys jej zprostil viny, chceš tedy, aby zapřel i proti své vůli, že je nevinen. Jak je to vše převráceno! Neuvážili jste, že nutno spíše uvěřit tomu, kdo se dob rovolně přizná, než tomu, kdo proti své vůli zapírá? Když křesťan z přinucení a ne z přesvědčení zapřel a pak u soudu osvobozen, nebude se potom vysmívat vašemu hněvu?

Jednáte ve všem s námi zcela jinak než s ostatními provinilci s jedním cílem: Abychom se zřekli tohoto jména. Zříkáme se jej, jestliže děláme, co nemají křesťané dělat. Z toho můžete poznat, že nás trestáte ne kvůli nějakému zločinu, ale kvůli jménu. Proto také démoni usilují o to, aby lidé nechtěli vědět to, o čem vědí, že to nevědí. Proto lidé věří o nás tomu, co není dokázáno a co si nechtějí ověřit. Nemá být tak dokázáno, že neexistuje nic takového, čemu by velmi rádi uvěřili. Tím jméno kvůli jejich nepřátelskému postoji má být odsouzeno pro předpokládané, ne však dokázané zločiny. Proto jsme mučeni, když to jméno vyznáváme, trestáni, když se jej nezříkáme, a osvobozováni, když je zapíráme, poněvadž se vede boj proti tomuto jménu. Konečně co čteme ve vyšetřovacím protokolu onoho křesťana? Proč není uvedeno, že je vrahem, jestliže křesťan je skutečně vrahem? Proč ne že je krvesmilníkem či čímkoli jiným, když tomu věříte? My sami se stydíme a hnusí se nám vyslovit jména těchto zločinů. Jestliže jméno křesťan samo je již zločinem, i když to není žádným proviněním, vy je nemůžete potřebovat.

III. Křesťanské jméno je bezdůvodně nenáviděno

Proč? Poněvadž hněv je tak zaslepuje, že, i když někomu dávají dobré vysvědčení, přece mu vytýkají jeho jméno. Gaius Seius je dobrý člověk, bohužel je křesťanem. Jiný říká: Obdivuji Lucia Titia, je to moudrý člověk, ale stal se křesťanem. Nikdo se nezamyslí nad tím, že je Gaius dobrý a Lucius moudrý, poněvadž je křesťanem, nebo proto, poněvadž je dobrý a moudrý, je křesťanem. Chválí, co znají, haní, co neznají. A co znají, napadají tím, co neznají, ač by bylo spravedlivější posuzovat to, co neznáme podle toho, co známe, než předem odsuzovat co známe podle toho, co neznáme.

Jiné, než se stali křesťany, znali jako nepořádné, sprosté, nepoctivé. Nyní místo chvály je odsuzují. Zaslepeni nenávistí mluví o nich urážlivě. Ta žena! Jak byla prostopášná a veselá! Ten jinoch byl karbaník a holčičkář. Stali se křesťany. Obviňují tak jméno, které je napravilo. Někteří z nenávisti myslí na svůj prospěch. Ubližují, jen aby doma neměli, co nenávidí. Cudnou manželku vyhnal manžel již ne žárlivý. Dříve shovívavý otec se zřekl syna, který se mu ve všem podroboval. Dříve mírný pán vyhostil věrného služebníka. Jméno, kterým se někdo stal lepším, to jiného uráží. Žádné dobro neplatí tolik, kolik platí hněv vůči křesťanům.

Jestliže nyní panuje taková nenávist vůči tomuto jménu, co ono zavinilo? Proč nenávidí slova ne-li proto, že zní barbarsky, že přinášejí neštěstí či že jsou hanlivá a nestoudná? Jméno křesťan pokud se vykládá, je odvozeno od pomazáním olejem. Ale i když je špatně vyslovujete jako chréstianus, neboť neznáte původ jména, značí to slovo něco prospěšného či vlídného¹. A tak u lidí, kteří se ničím neprovinili, je nenáviděno i to jméno, které se ničím neprovinilo.

Avšak křesťané jsou nenáviděni kvůli jménu jejich původce. Co je na tom zvláštního, jestliže nějaké učení odvozuje své jméno od svého učitele? Což se filozofové nenazývají podle svých zakladatelů platonici, epikurejci, pythagorovci? Podle míst svých schůzek akademici, stoikové? Lékaři podle Erasistrata², kuchaři podle Apicia³? A přece nikoho neuráží jméno přenesené ze zakladatele na to, co zakladatel založil. Kdyby ne.kdo chtěl dokázat špatného původce a špatné jeho stoupence, ten podle jednání stoupenců i zakladatele může dokázat, že i jméno je špatné, a je hodno hněvu. Proto před nenávistí ke jménu slušelo by se napřed poznat podle zakladatele jeho stoupence či podle stoupenců jejich zakladatele. Nyní se však nesnaží ani prošetřit si ani poznat jméno. Násilím potlačují jméno a předem odsuzují stoupence i jejich původce, které neznají. Jsou udáváni, ale nejsou přemoženi.

IV. Lidské zákony nejsou takové, že by se nemohly mýlit nebo že by se nedaly vylepšit

Uvedl jsem to, jako bych se vysmíval nepřátelskému hněvu vůči nám. Proto nebudu již mluvit, proč jsou křesťané nevinní, ani nebudu jenom vyvracet, co nám předhazují. Obrátím se na ty, kteří to vytýkají, aby z toho lidé poznali, že křesťané takoví nejsou, a zároveň aby se zastyděli, kdo na křesťany žalují. Netvrdím, že ti nejlepší jsou velmi špatní, ale budiž, mají stejné chyby. Odpovíme na jednotlivé zločiny, jichž prý se tajně dopouštíme a kvůli nimž nás považují za zločince a pošetilce, kteří mají být potrestáni nebo vydáni na posměch.

Ze všech stran je napadána naše pravda, autorita zákonů je proti ní. Nemožno se odvolat na zákony a, ať chceš či nechceš, poslušnosti vůči zákonům musí být dána přednost před ní. Proto se nejprve zastavím u zákonů a ochránců zákonů. Nařizujete bez jakýchkoli ohledů: "Není dovoleno být křesťanem". Jestliže pravíte, že není dovoleno, poněvadž nechcete, aby to bylo dovoleno a ne že by to musilo být nedovoleno, přiznáváte svou moc a vrcholné nepřátelství. Nechcete, poněvadž to nesmí být dovoleno. Proto bezpochyby nesmí být dovoleno to, co je špatné. Podle toho se dá předpokládat, že je dovoleno, co je dobré. Jestliže shledám, že je dobré, co tvůj zákon zakazuje jako něco špatného? Jestliže tvůj zákon pochybil, domnívám se, že jej učinil člověk a nepřišel z nebe. Divíte se, že se mohl člověk při stanovení zákona mýlit nebo že se uvážil zákon zrušit? Nezpůsobily Lukurgovy zákony vyhlášené Lakedaimoňany svému původci tolik bolesti, že se rozhodl odejít do samoty a postit se? Což i vy po denních zkušenostech, kterými jste si posvítili na tmu starobylosti, nenahradili jste celý ten starý neuspořádaný les zákonů novými, výstižnějšími reskripty a edikty? Což neodvolal velmi přísný panovník Severus¹ zbytečné Papiovy staré zákony, které nutí uzavírat manželství již s dětmi? Zákony také stanovily, že odsouzení měli být svými věřiteli na kousky rozsekáni. Za veřejného souhlasu byla potom tato krutost zrušena. Trest smrti byl změněn v trest ztráty cti a místo prolití lidské krve byl zabaven majetek.

Kolik je vám dosud skryto zákonů, které by měly být odstraněny a které ne stáří a vážnost jejich původce, ale pouze nestrannost doporučuje zrušit? A proto když jsou revidovány špatné zákony, děje se tak právem, a ať se tak děje! Proč říkáme, že jsou špatné? Když trestají za pouhé jméno, jsou dokonce pošetilé. Jestliže zákony mají trestat skutky, proč trestají již pouhé jméno? U jiných se dokazuje vina z toho, co člověk udělal, ne z toho, jak se jmenuje. Jsem krvesmilník - proč to nevyšetřují? Zabíjím děti - proč se to nevyšetří? Dopouštím se něčeho proti bohům, césarům - proč mne nevyslechnou, když mám čím bych se mohl obhájit? Žádný zákon nezakazuje vyšetřit, co je zakázáno; co je nedovoleno, poněvadž ani soudce nemůže spravedlivě potrestat, nepozná-li, co je dovoleno a co dovoleno není. Ani občan nemůže přesně zachovávat zákon, když neví, co zákon trestá. Žádný zákon nesmí zjednávat spravedlnost pouze sobě, ale těm, od kterých očekává poslušnost. Podezřelým je zákon, který nežádá důkaz, a špatným je, když žádá potrestat, co nebylo dokázáno.

V. Tiberius chtěl Krista zařadit mezi bohy; toliko nepřátelští vladaři pronásledovali křesťany

Zamysleme se trochu nad původem takových zákonů. Bylo staré rozhodnutí, že od imperátora nemá být vřaděn mezi bohy nikdo, kdo nebyl schválen senátem. M. Aemilius zná svého boha Alburna¹. To postačí, abychom věděli, jak smýšlíte o bohu. Kdyby se bůh člověku nelíbil, nebude bohem, a člověk se již nemusí ucházet o jeho přízeň. Tedy Tiberius, v jehož době vstoupilo na svět křesťanské jméno, když mu bylo oznámeno z palestinské Syrie, co se tam dozvěděli, sdělil to senátu a žádal o předběžné schválení. Senát to odmítl, poněvadž to neprošetřoval. Císař trval na svém rozhodnutí a hrozil, že Kristus přinese zkázu svým žalobcům. Ptejte se písemných záznamů a shledáte tam, že proti této vznikající sektě² první zuřil mečem zvláště v Římě Nero³. Cele se zasvětil nás zničit, a my se tím chlubíme. Kdo jej totiž zná, může vědět, že Nero odsoudil jakési veliké dobro. Pokoušel se o to i Domitian⁴, i když neodhodil jako Nero všechnu svou lidskost. Které on vyhostil, těm jste dovolili vrátit se. Potrestali jste naše nespravedlivé, zlé, hnusné pronásledovatele a jimi odsouzené jste znovu povolali.

Ostatně řekněte, kdo až do dneška z tolika moudrých panovníků božských i lidských přemohl křesťany! My naproti tomu prohlašujeme, že oni jsou ochránci. Listy velmi váženého vladaře Marka Aurelia⁵ dosvědčují, že na prosbu křesťanských vojáků v Germanii zahnal déšť žízeň⁶. Jednak veřejně nepotrestal vojáky, jednak veřejně zrušil trest a dost přísně potrestal jejich žalobce. Jaké jsou to tedy zákony, které proti nám zavádějí pouze špatní, hnusní suroví a smyslu zbavení lidé? Tyto zákony Trajan⁷ zčásti oklestil tím, že zakázal vyhledávat křesťany. Nevydal je ani Vespasian, ač pokořil Židy, ani Hadrian, ač vyzkoušel všechny druhy vyšetřování, ani Pius ani Verus. Snáze odsoudí dobrý špatného, když si budou navzájem spíše soupeři než spojenci.

VI. Mnohé zákony Římané zrušili, mnohá ustanovení předků byla zapomenuta

Co se týče vaší věrnosti, úcty a poslušnosti vůči rozhodnutím předků, chtěl bych nyní vědět, velmi ctihodní ochránci zákonů a nařízeních předků, zda jste se v něčem neodchýlili, zda jste se vůči nim neprovinili a zda jste nezapomněli na nutnou a velmi potřebnou kázeň. Kam zmizely ony zákony¹, které potlačovaly nákladnou nádheru, které přikazovaly vynaložit na hostinu ne více 100 měděných asů, ne více než jednu nevykrmenou slepici; které patricia, kdyby měl 10 liber stříbra, zbavovaly kvůli velkému přepychu titulu senátora, které uzavíraly divadla s oplzlými mravy; které nedovolovaly pošetile a beztrestně užívat odznaky důstojnosti a původu²? Vidím totiž, že se mluví již o 100 000 sesterciích (centema sestercia) vynaložených na hostiny, o mísách ze stříbrného kovu vytěženého z dolů - nestačí, že biče senátorů se lámou o záda nesvobodných lidí. Vidím, že i divadel není málo a že nejsou nezakryta. Aby v zimě nemrzla nestoudná rozkoš, vymysleli ty hnusné peřinky přinášené ke hrám jako první Lakedaimoňané. Vidím, že oděv manželek a nevěstek se od sebe neliší.

Co se týče žen, zřekli jste se také ustanovení předků, která chránila skromnost a střídmost. Ta nedovolovala nosit žádné zlato krom zlata na jednom prstu, na nějž ženich navléká snubní prsten. Ženy neměly pít víno, a došlo to až tak daleko, že muži, aby se jejich manželka zřekla vinných sklípků, ji mořili hladem. Za Romula Metenius beztrestně zabil svou manželku, poněvadž se napila vína. Políbit blízké bylo dovoleno jen tak, aby byl rozeznán dech. Kde je ona štastná doba manželství a šťastných mravů, která téměř po 600 let od založení města (Říma) nezaznamenala vypuzení manželky z domu? Nyní mezi ženami není pro zlato žádný bezvýznamný úd; u vína dovolen každý polibek; zapuzení je již přáním, jako by to bylo účelem manželství.

Také co obezřetně ustanovili vaši otcové ohledně samotných bohů, toho jste se vy velmi poslušní, zřekli. Svobodného otce i s jeho tajemným kultem konzulové i senát vyloučili³ nejen z města, ale i z celé Itálie. Konzulové Pisa a Gabinius - a nebyli to křesťané - zakázali na Kapitolu, to je, vyškrtli ze seznamů bohů Serapia, Isidu⁴ a Arpokrata se psí hlavou. Aby zabránili ošklivým, k zahálce nutícím pověrám, rozbili jejich oltáře a zřekli se jich. Vy jste jim znovu vrátili jejich důstojnost.

Kde je vaše víra, kde je vaše úcta vzdávaná předkům? Šatem, stravou, způsobem života a konečně i řečí jste se zřekli svých předků. Stále chválíte staré ale ze dne na den žijete novým způsobem. Když se zříkáte ustanovení svých předků, svědčí to o tom, že si podržujete a chráníte, k čemu jste nebyli povinni, a nestřežíte, co jste byli povinni střežit. Myslíte si, že věrně zachováváte tradici a že podle vás jako hlavní viníci ji porušují křesťané. Myslím tím úctu bohů. Na patřičném místě ukážu, že pohrdáte, nedbáte a boříte patřičnou úctu vůči předkům přes svou starobylost velmi pochybnou, i když jste zbudovali Serapiu oltáře a poitalštěnému Bacchovi obětujete své vášně. Abych si připravil cestu, odpovím nyní na výtku, že se tajně dopouštíme hanebných skutků.

VII. Že křesťané zabíjejí děti a dopouštějí se hanebností, je pověst, která nikdy nebyla dokázána a také nemůže být nikdy dokázána

Říká se o nás, že jsme velcí zločinci, kteří pod rouškou tajemství zabíjejí děti, jedí je a po hnusné hostině jako psi nemající rádi světlo, totiž jako kuplíři, užívají si hříšných rozkoší. To se přece o nás stále říká a vy se nesnažíte vyšetřit, co se o nás tak dlouho povídá. Tedy věříte-li tomu, prošetřete si to, nebo když jste se nic takového nedozvěděli, nevěřte. Při zanedbání vyšetřování je vám nařízeno, abyste pokládali za neexistující, co se neodvažujete vyvrátit. Přikazujete křesťanům daleko horší druh katovské práce: Ne aby říkali, co dělají, ale aby popírali, co jsou.

Jak jsme již uvedli, původ našeho učení je z doby Tiberia. Učení se rodilo v nenávisti a hned jak se objevilo, je nepřítelem. Tolik má nepřátel, kolik je těch, kteří je nevyznávají. Židé jsou nepřáteli z nenávisti, vojáci ze strachu a členové našich rodin z povahy učení pravdy. Denně na nás číhají, denně jsme udáváni a přepadáváni ponejvíce na našich shromážděních a schůzkách. Kdo někdy takto přepadává naříkající děcko? Kdo dal soudci krvavá ústa Kyklopů a Sirén?¹ Kdo shledal u našich manželek jen trochu něčeho špatného? Kdo by zatajil nebo za peníze neprodal takové lidi, kdyby skutečně shledal takové zločiny? Jestliže se stále ukrýváme, jak bylo prozrazeno, čeho se dopouštíme?
Ano, kdo to mohl prozradit? Tito viníci ne, poněvadž se zavázali mlčet o všech tajemstvích. I o samothrackých a eleusinských tajemstvích² se mlčí. Tím spíše neměla by být chráněna božská tajemství, aby prozrazením neušla lidské zvědavosti? Jestliže tedy neprozrazují tajemství, plyne z toho, že je vyzrazují ti, kteří nepatří ke křesťanům. A jak se o nich dozvěděli nekřesťané, když křesťané chrání obřady zasvěcení před nezasvěcenými, ne-li proto, že bezbožní mají strach?

Co je pověst, je všem známo. Vy máte přísloví: "Pověst je zlo, nad nějž není nic rychlejšího". Proč je pověst zlem? Že je rychlá, že něco sděluje či že je ponejvíce nepravdivá? I když sděluje něco pravdivého, ani tehdy není prosta nepravdy, protože ubírá nebo přidává něco a tím mění skutkovou podstatu pravdy. I když není nepravdivá, zůstává pověstí a žije tak dlouho, dokud není dokázána pravdivost této pověsti. Dokáže-li se její pravdivost, přestává být pověstí a stává se sdělením nějaké zprávy, poněvadž jmenuje a oznamuje, co se stalo. Nikdo ku příkladu neříká: "Prý se to stalo v Římě" nebo "Je pověst, že mu byla přidělena provincie", nýbrž "On dostal provincii" a "Stalo se to v Římě" .

Pověst, sdělení něčeho nejistého nemá své místo tam, kde je jistota. Věřil by pověsti opatrný člověk? Poněvadž je moudrý, nevěří nejistému. Je nutné, aby všichni posoudili, jak se ona pověst rozšířila, zda je pravdivá, kdy se rozšířila a někdy i za kterého panovníka. Šíří se jazykem i ušima a nepatrné seménko nepravdy zastíní ostatní dobré zprávy. Nikdo pak nepřemýšlí, která ústa jako první zasela nepravdu často z nenávisti, z podezřívání či z nevrozené rozkoše někomu lhát.

Dobře však, že čas vše vyjeví, jak o tom svědčí vaše přísloví a výrobky. Prozřetelnost Boží to tak zařídila, že nic nezůstane dlouho utajeno, třeba se to pověstí rozšířilo. Právem tedy pověst je jediná, která ví o zločinech křesťanů. Tohoto svědka proti nám uvádíte, který co jednou vyslovil, tak dlouho setrvává na svém tvrzení, až potom to nemůže dokázat.

VIII. Nelze věřit ohavnostem, z nichž jsou křesťané obviňováni

Abych ukázal povahu víry těch, kteří si troufají něčemu takovému věřit, nuže, poukážeme na to, jakou odměnu dává takové jednání. Slibuje věčný život. Zatím tomu věřte! Jen se ptám, zda ty, který jsi tomu uvěřil, máš tolik sil, když jsi to poznal, uvěřit tomu? Pojď a probodni děcko, které dosud nezná nepřátele a které mají všichni rádi. A jestliže to má udělat jiný, přistup k umírajícímu, ale dosud k žijícímu člověku. Čekej, abys viděl, jak mladá duše uniká. Vezmi čerstvou krev, namoč v ní chléb a klidně jez. Mezitím spočti místa, kde matka, kde dcera byly s tebou při hostině. Zaznamenej si to pečlivě, aby ses nezmýlil, až padne psí tma. Prohřešil by ses, kdybys s nimi nesmilnil.¹

Něčemu takovému zasvěcen a tím i poznamenán žiješ jen nějaký čas. Přeji si, abys odpověděl, zda to je věčnost. Jestliže toto není věčnost, nemělo by se věřit tomu, co předhazují křesťanům. I kdybys uvěřil, popírám, že chceš tak jednat. A kdybys chtěl, popírám, že bys mohl udělat, co předhazují křesťanům. Proč tedy to jiní mohou, jestliže vy nemůžete? Proč nemůžete vy, jestliže to jiní mohou? Asi máme jinou přirozenost, asi nás považují za nějaké tvory jako jsou ti s psí hlavou a peřím či za takové jako jsou sciapodes, tvorové, kteří si před žárem zakrývají nohama tělo. Asi máme jiné zuby, jiné tělo přizpůsobené k ohavným neřestem. Kdo tomu o člověku věříš, můžeš tak jednat i ty. Jsi člověk, jako je jím i křesťan. Kdo nemůžeš tak jednat, nemusíš věřit. I křesťan je člověk jako ty.

Těm, kteří křesťany neznali, předkládali to jako článek víry. Věděli totiž, že o křesťanech se nic takového říci nedá, ale mají je pozorovat a pátrat po nich. Avšak, jak se domnívám, je zvykem, že ti kteří chtějí být zasvěceni, musí napřed přijít k otci posvátných obřadů² a je jim uloženo, co si mají připravit. On (otec posvátných obřadů) : "Musíš mít sebou malé děcko, které neví, co je smrt, které by se pod nožem usmívalo. Rovněž musíš mít chléb, který pokropíš čerstvou krví, krom toho svíce a lampy; několik psů, kteří by se vrhli na jídlo, a trochu jídla. Především musíš přijít se svou matkou a sestrou". A což kdyby nechtěly přijít nebo jsi je neměl? A co jednotliví křesťané? Domnívám se, že nebudeš považován za řádného křesťana, leda jen jako bratr a syn. A co se nyní stane, když toto vše čeká na ty, kteří to neznají? Jistě později to poznávají, podrobují se a odpouštějí. Bojí se bití, ať křičí; kdo raději zemřeli, než aby žili v takovém stavu, ti si zaslouží obhajoby³. Nuže, ať se nyní bojí! Proto také setrvávají? Z toho plyne: Nechtěj být křesťanem, poněvadž bys jím nebyl, kdybys věděl napřed, co tě čeká.

IX. Křesťané se zdržují i krve živočichů. Mnozí setrvali v panictví po celý život

Abych ještě více to osvětlil, ukážu, že vy veřejné i tajně děláte to, o čem věříte, že se to snad děje i u nás. V Africe až do prokonzula Tiberia byly veřejně obětovány Saturnovi¹ děti. Prokonzul Tiberius dal na posvátných stromech kolem chrámu ukřižovat za živa kněze, jak dosvědčují vojáci plnící rozkaz tohoto prokonzula. Tento posvátný zločin setrvává až do dneška. Neopovrhují vámi pouze křesťané. Žádný čin se natrvalo neutají. Ani nějaký bůh nezmění své zvyky. Když Saturnus neušetřil svých vlastních dětí, nepřestal šetřit ani cizích, které mu rodiče obětovali. Činili to rádi a ještě se chlubili, že obětované děti neplakaly. A přece je rozdíl, zabíjí-li otec či někdo jiný.

U Galů byli starší lidé na kusy rozsekáváni a obětováni Merkurovi². Nemluvím o taurických hrách³. Ve velmi zbožném městě zbožných Aeneovců, Římě, je uctíván jakýsi Jupiter, kterého na svých hrách kropí lidskou krví. Řeknete, že je to krev odsouzených k roztrhání dravou zvěří. Ta je horší než krev člověka? Či je proto horší, že je to podle vás krev špatného člověka? Přece se tu jedná o vraždu. Křesťanský Jove, jediný synu, který jediný zůstal po otcově krutosti⁴!

Poněvadž však při vraždě dětí není žádný rozdíl, zda je spáchána ve svatém úmyslu či svévolně kdežto při otcovraždě ano, zeptám se, co si lidé o tom myslí. Kolika z těch okolostojících, kteří prahnou po krvi křesťanů, i z těch vůči nám spravedlivým a velmi přísným panovníkům chcete, abych zabušil na jejich svědomí za týrání svých vlastních dětí? Ovšem je rozdíl ve způsobu zabití. Krutě trápíte člověka ve vodě nebo jej vystavujete mrazu, hladu a psům. Starší člověk by si raději přál zemřít mečem. My máme zakázáno zabít i plod počatý v lůně matky a dokud ještě proudí v člověku krev, není dovoleno plod zničit. Zabránit zrození je urychlená vražda a nezáleží na tom, zda vyrve duši či zničí právě rodícího se člověka. I ten, který teprve bude je člověkem. Každý plod vzniká ze semene.

Čtete o krvi, která se stala pokrmem, o děsných mísách, jak je někde uvedeno - domnívám se, že u Herodota. Krev z paže jednoho i druhého člověka ochutnaná se rovná u některých národů smlouvě. Nevím, ale něco takového se stalo za Katiliny. U kterýchsi skytských národů prý jedli svého zemřelého. Ale velmi odbočuji. Dnes tam krev z proříznutého stehna vypitá z dlaně poznamenává zasvěcené bohyni Belloně⁵. Rovněž kde jsou ti, kteří pili hltavě krev vytékající z hrdla na aréně zardoušených odsouzenců, aby vyléčili padoucnici? Rovněž kde jsou ti, kteří si žádají živočišné výkaly kanců či jelenů zanechané na aréně a jedí je? Ten, koho divoký kanec pokálel, musil svou hanbu smýt tím, že s ním zápasil. Jelen leží v gladiátorově krvi. Krvelačné zuby medvědů dychtí po lidských vnitřnostech. Po člověku prahne zvíře živené člověkem. Kdo to jíte, jak máte daleko k hostině křesťanů! Jednají snad lépe než zvěř, kdo s krvelačnou rozkoší se ženou na lidské údy? Jednají snad lépe, kdo se špiní lidskou krví, když se těší na vytrysklou krev? Zřejmě nejedí děti, ale dospělé.

Zastyďte se ve své zaslepenosti před křesťany! My nepožíváme k hostinám ani trochu krve. Proto se zdržujeme i masa zardoušených zvířat, abychom se neposkvrnili ani krví, která zůstala v jejich vnitřnostech. Abyste ku příkladu mučili křesťany, dáváte jim jíst střeva plněná krví, třebaže víte, že to nemají dovoleno. Pak je z toho chcete obviňovat. Když víte, že se varují dobytčí krve, proč věříte, že prahnou po lidské krvi? Či snad víte, že lidská krev je lepší? Některý vyšetřovatel při vyšetřování křesťanů použil roštu, kadidla. Chtěli byste tím dokázat, že křesané dychtí po lidské krvi a stejné že odmítají obětovat bohům. I kdyby neokusili krev, ale kdyby obětovali, stejně by byli považováni za odsouzené. Nikdy by vám nechyběla při výsleších a trestech lidská krev.

Kdo více zhanobil matku a sestru než sám příkladný Jupiter? Ktesias⁶ uvádí, že Peršané obcovali se svými matkami. I Makedoňané byli z toho podezříváni. Když prý uslyšeli o Oidipově tragédii, smáli se té hnusné bolesti a říkali : "Vlezl i na matku". Uvažte nyní, co bylo dovoleno k nepočestnému plození dětí, když k tomu napomáhal promíšený pohlavní styk. Vykládáte, že děti mají být přijímány jen z nutnosti, nebo je dáváte k adopci svéprávným rodičům. Je nutné, aby děti zapomněly, že jsou jiného původu. Zaslepenost napomáhá k tomu, aby se šířila hříšná nestoudnost. Potom kdekoli, doma, venku, za mořem provází je hříšná žádostivost, která neznalým může kdekoli zplodit děti nebo trochu k tomu dopomoci, aniž by si zapamatoval, kdy došlo ke styku, a ten, který o tom neví, aniž by poznal, že se narodil z krvesmilstva.

Nás chrání od takových konců, jak od smilstva a všech manželských výstředností, tak i před krvesmilstvím velmi svědomitě a poctivě zachovávaná čistota. Někteří, staří i mladí zahánějí tuto hříšnou sílu panickou zdrženlivostí. Toto, kdybyste o tom uvažovali, svědčí proti vám, a viděli byste, že co se děje u vás, se neděje mezi křesťany. I oči by vám to dosvědčily. Snadno se setkají dva druhy slepoty: Kdo nevidí to, co je, a kdo zdánlivě vidí, co není. Dokážu to. Nyní však řeknu o tom, co je zřejmé.

X. Křesťané nectí pohanské bohy, poněvadž kdysi byli lidmi

Říkáte nám : Nectíte bohy a neobětujete panovníkům. Protože nectíme bohy, vyplývá z toho, že z téhož důvodu neobětujeme jiným a tím ani sobě. Tím jsme obviňováni, že se rouháme a urážíme (císařský) majestát. Toto je hlavní důvod, ano, hlavní. Nutno však poznat důvod, nemá-li soudit předsudek či nepřátelství. Předsudek nevěří pravdě, nepřátelství se brání pravdu poznat.

Přestáváme ctít vaše bohy, protože jsme poznali, že neexistují. Máte tedy na nás požadovat, abychom dokázali, že neexistují a proto také že nemají být uctíváni. Teprve tehdy by měli být bohové uctíváni, kdyby existovali. A kdyby se zjistilo, že existují, tehdy by měli být křesťané trestáni. Pro nás jsou bohy, namítáte. Dovoláváme se vašeho zdravého rozumu. Ten nechť nás soudí, ten nechť nás odsoudí, jestliže by mohl popřít, že všichni tito vaši bohové byli lidmi. Jestliže bude zaujatý, usvědčí jej staré zápisy. Z nich se může poučit, že poskytují až do dneška svědectví jak o městech, kde se ti bohové narodili, tak o krajinách, v nichž zanechali stopy nějaké své činnosti a v nichž si lidé ukazují i jejich hroby.

Mám uvést jednotlivé i tak četné bohy nové, staré, Řeků, Římanů, cizinců, či ty, které jste ukořistili, přijali za vlastní, bohy zvláštní či společné, které uctívají muži, ženy, vesničané, měšťané, plavci či vojáci? Dlouho by trvalo uvádět jejich jména. Proto to shrnu, ne proto, že to znáte, ale abyste se nad tím zamysleli. Opravdu jste to zapomněli. U vás neexistuje před Saturnem žádný bůh. Od něho má původ všechno mocné a známé božstvo. Jak je to s jeho původem, tak je tomu i s jeho potomky. Pokud máme písemné zprávy, ani Řek Diodorus¹ či Thallus², ani Cassius Severus³ ani Cornelius Nepos⁴ ani žádný historik neprohlásil Saturna za nikoho jiného, než že to byl člověk. Jestliže mám pro to nějaký důkaz, není věrohodnějšího než sama Itálie, v níž Saturnus po mnohých výpravách z Attiky se usadil a kde jej přijal Janus⁵ či, jak říkají saliové⁶, Janin. Hora, na které se usadil, zvaná Saturnius i město, které vyznačil kolíky, dříve nazývané Oenotria se až do nynějška nazývá Saturnia. Od něho jsou první desky a peníz s jeho obrazem je pečlivě uchováván ve státní pokladnici. Jestliže Saturnus je člověk, tedy pochází od člověka. A poněvadž od člověka, tedy ne z nebe a země. Koho však by·li rodiče neznámí, o tom se snadno dalo říci, že je jejich synem, jako by se dalo to říci o nás všech. Kdo totiž z úcty nenazývá otce a matku nebem a zemí? Či neříká se o neznámých či znenadání se zjevivších lidech, že přišli z nebe? Proto také když se Saturnus náhle objevil, řeklo se, že je z nebe. A ty, jejichž původ je nejasný, nazývá lid syny země. Pomlčím, že tak tehdy jednali prostí lidé a že považovali objevivšího se nového člověka za boha, když ještě dnes lidé vzdělaní povýšili na bohy ty, kteří před několika dny zemřeli a které s pláčem pohřbili. To již stačí o Saturnovi, i když je to málo. Také bychom mohli ukázat, že Jupiter je člověk a z člověka, a dokázat, že jeho původ je smrtelný a že pochází z lidského semene.

XI. Není důvodu, proč by nejvyšší bůh učinil některé bohy z lidí

Neodvážíte se popřít, že bozi byli lidé a vy jste se rozhodli je po jejich smrti prohlásit za bohy. Zamyslíme se, proč se tak stalo. Především je nutné, abyste uznali, že je nějaké vznešenější a jaksi mocnější božství, které by z lidí udělalo bohy. Oni sami by si totiž nemohli přisvojit božství které neměli, a jiný by jim je nemohl dát, leda že by je sám měl. Ostatně kdyby nebyl nikdo, kdo by učinil bohy a kdybyste odstranili toho, který by je bohy učinil marně byste mohli tvrdit, že se sami stali bohy. Pravda, kdyby se sami mohli učinit bohy, nikdy by nebyli lidmi, poněvadž by měli větší moc než lidé.

Jestliže tedy existuje někdo, kdo by je učinil bohy, a ptám-li se proč z lidí byli učiněni bozi, shledávám, že onen velký bůh toužil po tom, aby mu někdo pomáhal při jeho božských povinnostech. Předně je nedůstojné, aby potřeboval něčí pomoc, a to pomoc mrtvého, kdyby mohl hned na počátku učinit nějakého boha, který by měl vykonávat službu, kterou vykonával mrtvý. Nevidím, že by potřeboval nějakou pomoc. Celý totiž svět ať už nezrozený a nestvořený podle Pythagora¹ či zrozený a stvořený podle Platona² je nadmíru rozumně uspořádán a řízen. Nejvyšší bůh nemohl být nedokonalý, když učinil všechno. Nečekal až na Saturna ani na jeho potomky. Nebyli by to lidé, kdyby si nebyli jisti, že od samého počátku padal s nebe déšť že zářily hvězdy, že svítila světla, že burácely hromy, že sám Jupiter, jemuž vkládáte do rukou blesky, se bál; že před Liberem³, Cererou⁴ a Minervou⁵, ano před samým nějakým vládcem země hojně plodila, kdyby to nejvyšší bůh nedal člověku. Prý lidé vše potřebné k životu našli, ne že jim to dal Bůh. Co se však nachází, to tu bylo. A co tu bylo, nepřičítá se tomu, kdo to našel, nýbrž tomu, kdo to učinil. Existovalo to totiž dříve, než to bylo nalezeno. Ostatně jestliže Liber je proto bohem, že ukázal révu, špatně by bylo jednáno s Lukullem⁶, který první přinesl do Itálie třešně z Pontu. Lukullus není bohem proto, že není původcem nového ovoce, ale že je jen přivezl. Pročež jestliže od počátku existuje uspořádaná a schopná plnit své povinnosti universalita - něco, čemu vše patří -, není důvodu, proč by k božství bylo potřebné i lidství. Bohové, kterým jste určili moc i postavení, byli by od počátku takovými, i kdybyste je neučinili bohy.

Uvádíme i jiný důvod. Odpovídáme na tvrzení, že udělení božství bylo jakousi odměnou za zásluhy. Domnívám se, že i tu připouštíme, že onen bůh, který dělá bohy, vyniká spravedlností, nedává odměnu bez uvážení, ne nehodně ani marnotratně. Jen letmo se tedy chci zmínit o zásluhách. Zda jsou takové, že by bohy povýšily do nebe či spíše zda je neponořily do hlubin

Tartaru, o kterém, chcete-li, tvrdíte, že je vězním za tresty v pekle. Tam totiž bývají uvrženi lidé bezbožní, kdo se provinili vůči rodičům, kdo se dopustili smilstva se sestrami, cizoložství, únosci panen, kdo kazí, mládež, zuřivci, vrazi, zloději, podvodníci a všichni, kdo jsou podobni některému vašemu bohu, jemuž žádnému nemůžete dokázat, že se ničím neprovinil či neprohřešil. Nemůžete popřít, že i on je člověkem.

Avšak jako nemůžete popřít, že bohové byli lidmi, tak jsou tu i známky, které nedovolují uvěřit, že se později stali bohy. Jestliže nařizujete, aby špatní a nemravní lidé byli potrestáni, když odmítáte s nimi se stýkat a s nimi žít, ač ten bůh má svým majestátem účast na jeho špatnosti, proč tedy trestáte ty, jejichž společníkům se klaníte? Vaše spravedlnost je výsměchem nebi. Abyste se zalíbili bohům, vytváříte si ty nejzločinnější bohy. Pro ně je ctí, když je zbožňují sobě rovní.

Přestanu však mluvit o této nedůstojnosti. Kolik pořádných, bezúhonných, kolik vynikajících mužů jste ponechali v podsvětí? Sokrata za jeho moudrost, Aristida za jeho spravedlnost, Themistokla za jeho vojenské schopnosti, Alexandra za jeho vznešenost, Polykrata za jeho šťastný život, Kroisa za jeho bohatství, Demosthena za jeho výmluvnost. Kdo z těch vašich bohů je váženější a moudřejší než Kato, spravedlivější a odvážnější než Scipio, vznešenější než Pompeius, šťastnější než Sulla, bohatší než Crassus, výmluvnější než Tullio⁷? Oč důstojnější by bylo očekávat, že tyto přijmete za bohy u vědomí, že jsou lepší? Rychle jste před nimi, myslím si, uzavřeli nebe a nyní se stydíte za to, že to lepší musí čekat v podsvětí.

XII. Sochy bohů jsou z téže hmoty jako jiné předměty

Přestanu o tom mluvit. Ukážu, z čeho jsou vaši bohové, a tím také dokážu, co nejsou. Co se týče vašich bohů, vidím toliko jména jakýchsi dávno zemřelých, slyším různé pověsti a v hlavě si promítám posvátné zvěsti o nich. Co se však týče samotných soch, nic jiného v nich nevidím než sestry nádob a věcí či z těchto nádob a věcí vytvořené a jakoby posvěcením změněné podle vůle umělce v něco posvátného. A děje se to velmi urážlivým způsobem, takže nám, kteří jsme kvůli těmto bohům trestáni, může být útěchou v našich trestech, že bozi, aby se jimi stali, zakoušejí totéž co my.

Křesťany věšíte na kříže a kůly. Což neutváří sochu kříž či kůl obalený hlínou? Není tělo vašeho boha dáno nejprve na kříž? Kopyty rozrýváte těla křesťanů. Nedopadají sekery, dláta, pily na údy vašich bohů? Nastavujeme šíje. Bez olova, lepu, hřebů by byli vaši bohové bez hlavy. Ženou nás ke zvěři. Jistě takovou zvěř přiháníte k Liberovi, Kybéle i Celestovi. Jsme páleni ohněm. I bozi jsou páleni, když je vypalována hlína. Jsme odsuzováni do dolů. Odtud pocházejí i vaši bohové. Jsme posíláni na pusté ostrovy. I na nějakém ostrově se váš bůh rodí i umírá. Jestliže na tomto spočívá jakési božství, tedy ti, kteří jsou trestáni, řadí se mezi potrestaná božstva.

Zřejmě však vaši bohové necítí tyto křivdy a urážky, když je zhotovujete, ani že by vás musili poslouchat. Proklínejte je, rouhejte se jim, skřípejte zuby, plivejte po nich! Jste titíž, kteří káráte jakéhosi Seneku¹, který hodně, hodně tvrdými slovy hovořil o vašich pověrách. Jestliže se tedy neklaníme studeným sochám a obrazům podobným zemřelým, které poznávají jen havrani, myši a pavouci zdaž by si nezasluhovalo spíše chválu než trest odmítnutí poznaného omylu? Můžeme tedy urážet ty, o kterých jsme přesvědčeni, že neexistují? Co neexistuje, poněvadž to neexistuje, nemůže také od nikoho trpět.

XIII. Kdo se má stát bohem, o tom rozhoduje senát. S bohy zacházejí jako s každou jinou věcí

Ale jsou to naši bohové, namítneš. Proč však vás kárají za to, že se chováte bezbožně, hříšně a neuctivě vůči svým bohům, když zanedbáváte ty, o kterých předpokládáte, že existují, když ničíte ty, které ctíte, a vysmíváte se těm, které hájíte? Přesvědčte se, jestli lžu. Předně tím, že ctíte cizí bohy, jako byste tím uráželi ty, které nectíte. Dávat přednost jednomu před druhým se neobejde bez urážky, poněvadž zvolení si jednoho se neobejde bez zavržení druhého. Tedy pohrdáte těmi, které zavrhujete a nebojíte se jejich zavržením je urážet. Jak jsme dříve uvedli, o bohu rozhodoval senát. Nestal by se bohem, koho by se člověk rozhodl nechtít za boha. A tím, že jej nechtěl mít bohem, jej vlastně potrestal.

S bohy uctívanými v domácnostech, které nazýváte lary, jednáte doma, jak se vám zlíbí. Zastavujete je, prodáváte je, někdy vyměňujete za Saturnův hrneček, za Minervinu naběračku. Pána domu omrzelo již dlouhé uctívání lara a tak uznal, že je třeba jej vyměnit za lepšího boha. Bohy veřejně uctívané veřejně hanobíte. Dáváte je do dražby. Jde se s ním na Kapitol, na zelinářské náměstí, vyvolavač ohlašuje cenu, kvestor¹ připomíná, že se jedná o boha. Pole zatížená daněmi jsou levnější, hlavy lidí prodávaných jsou levnější, neboť to jsou otroci. Bohové mají větší odhadní cenu, jsou ctihodnější, ano, jsou ctihodnější, a proto se za ně víc platí. Platí majestát zisk. Posvátnost obchází kupce jako žebrák. Požadujete poplatek za vstup do chrámu, přístup do svatyně. Není dovoleno zadarmo poznat bohy, ale jsou na prodej.

Co děláte vůbec pro jejich úctu? Co neděláte pro zemřelé? Chrámy, oltáře? Oblékáte sochy připojujete odznaky uvádíte, jak byl mrtvý starý, co dovedl, co dělal i že je bohem. Čím se liší pohřební hostina od Jupiterovy hostiny, od misky, z níž se obětovalo dobrým duchům Mánům? Čím se liší omývač mrtvol od haruspika? I haruspex²) se zabývá mrtvým.
Zaslouženě prokazujete zemřelým panovníkům božskou poctu, když jste ji jim prokazovali, dokud žili. Vaši bozi přijímají váš dar, dokonce za něj i děkují, protože se stali rovnými svému pánu. Když uctíváte veřejnou nevěstku Larentinu³, uctívejte aspoň vedle Junon, Cerer a Dian i Laidu⁴ či Phrynenu⁵. Šimonu kouzelníkovi jste postavili sochu s nápisem "Velkému bohu". Z dvorských vychovatelů, nevím na kterém shromáždění, činíte bohy i když ne tak vznešené jako jsou staří bohové. Tito staří bohové to budou považovat za urážku, protože i jiným bylo dovoleno, co stará doba udělila pouze jim.

XIV. Básníci a filozofové o bozích

Chci se též zmínit o vašem chování. Nechci mluvit, jak se chováte při obětech, když obětujete zabitá již se rozkládající zvířata, když z tučných a zdravých doma přebytečných zvířat obětujete odpadky a kopyta, což obvykle dáváte doma otrokům a psům, když z desátku, který máte odevzdat Herkulovi¹, nedáváte ani třetinu desátku na jeho oltář. Chválím takovou moudrost, poněvadž se snažíte zbytečně neplýtvat.

Obracím se k vaší literatuře poučující vás, jak se máte moudře chovat a šlechetně jednat. Kolik směšného tu shledávám! Bohové kvůli Trojanům a Achivům² bojovali mezi sebou jako gladiátoři. Venuše byla zraněna lidskou střelou, poněvadž chtěla vyrvat Diomedovi téměř již ubitého svého syna Aeneu. Mars strávil téměř 30 měsíců v poutech. Jupiter, aby nezakusil totéž násilí od nebešťanů, musil být osvobozen jakousi obludou; jednou pláče nad pádem Sarpedona³, jednou vzplane vášní ke své sestře a přitom vzpomíná na dříve ne tak milované přítelkyně. Který básník jménem svého vladaře nehanobil bohy? Jeden opěvuje Apollona⁴ pasoucího stáda králi Admetovi⁵. U druhého Neptun⁶ staví domy pro Laomedonta⁷, Lyrik Pindaros⁸ opěvá Aeskulapovu⁹ lakotu, který za to, že prý špatně léčil, byl zasažen bleskem. Špatný Jupiter, když sesílá blesky, když nejedná vůči svému potomstvu jako otec, když závidí umělci. Velmi důvěřivým nesměla být vyhrazena pravda ani že je to lež. Ani tragédi ani komici nešetří svého umění, aby mohli vynést na světlo trápení či hříchy domu některého boha.

Pomlčím o filozofech. Spokojím se se Sokratem. Aby urazil bohy, přísahal při dubu, kozlu a psovi. Sokrates byl odsouzen proto, že bořil bohy. Zřejmě tehdy, to je vždy, lidé nenávidí pravdu. Athéňané litovali svého soudního výroku, že odsoudili Sokrata. Později z lítosti umístili Sokratův zlatý obraz v chrámu na znamení, že Sokratovo odsouzení je zrušeno. I Diogenes, nevím jak, se vysmíval Herkulovi a římský cynik Varro¹⁰ mluví o 300 bezhlavých Jupiterech.

XV. Divadla, hry i chrámy znevažující úctu k bohům

I jiné rozpustilosti se k vašemu potěšení děly na úkor bohů. Pohleďte, jak se lentulové a hostiliové¹ půvabně pohybují. Smějete se vtipům a veršům herců či se vysmíváte bohům? Smějete se záletníkovi Anubiovi², mužatce Luně³, bičované Dianě⁴ předčítané závěti mrtvého Jupitera, třem hladovým Herkulům. Ale i spisy herců odhalují všechnu tu ubohost. Sol⁵ truchlí nad synem svrženým s nebe, a vy z toho máte radost. Kybéle⁶ vzdychá nad pastýřem, který jí pohrdl, a vy se ani nezačervenáte. Trpíte, aby byly zpívány písně o Jupiterovi, aby pastýř soudil Venuši⁷, Junonu, Minervu. Vašeho boha představuje hrozně ošklivá hlava. Hříšné tělo oblečené do ženských šatů představuje jakousi Minervu či Herkula. Není tím urážen majestát vašich bohů a není tím, když tomu tleskáte, zneuctíváno jejich božství?

Zřejmě se chováte zbožněji v cirku, kde nad lidskou krví, nad stopami po krvi skáčou vaši bohové dokazujíce provinění provinilců, až na to, že sami provinilci se podobají vašim bohům. Vidíme vykleštěného Atise⁸, boha z Pessinuntu, který, když jako živý zahořel láskou k bohyni Kybele, vzal na sebe podobu Herkula. Smějeme se ukrutnostem předváděným za pravého poledne v divadlech. Mercurius zkouší žhavým železem, zda jsou skutečně mrtví⁹. Vidíme, jak Jupiterův bratr odpočítává kladivem mrtvá těla gladiátorů. Kdo to může všechno vypočítat? Jestliže projevují neúctu k bohům, jsou-li proti majestátu bohů, měli by být souzeni za to, že pohrdají jak těmi, kteří jsou toho původci, tak těmi, kterým to činí.

Ale budiž! Jsou to hry. Mohl bych mluvit o ostatním, co si všichni velmi málo uvědomují: Že se ve chrámech páchají cizoložstva, mezi oltáři kvete kuplířství; že v příbytcích chrámových strážců a kněží ozdobených ozdobnými stuhami v kněžských čepicích a purpurových rouších a vonících kadidlem se páchají prostopášnosti. Nevím, zda si vaši bohové stěžují více na vás nebo na křesťany. Vždycky chytíte ty, kdo zneuctí vaše bohy. Křesťané ani ve dne nevcházejí do vašich chrámů. A kdyby se v nich klaněli bohům, snad by je i vyloupili.

Co tedy uctívají křesťané, když něco takového neuctívají? Právě již z toho možno poznat, že jsou ctiteli pravdy a ne lháři a že se již více nevydávají na bludnou cestu, s kterou skoncovali, když to vše poznali. Snažte se poznat povahu našeho tajemství, ale napřed se zbavte nesprávného názoru.

XVI. Odmítá pomluvu, že křesťané uctívají osla a hájí uctívání kříže

Někteří si myslí, že náš Bůh má oslí hlavu. Tuto domněnku uvedl Cornelius Tacitus¹. Ten ve 4. knize své Historie o židovské válce vyšel z původu židovského kmene a snažil se vysvětlit původ, jméno i náboženství tohoto národa. Židé podle něho prý se vypravili z Egypta a bez domova v bezvodných pouštích trpěli žízní. Mysleli si, že pasoucí se divocí osli jim ukázali pramen vody. Z vděčnosti prý posvětili si hlavu zvířete podobného oslu. Domnívám se, že Tacitus předpokládal, že i my blízcí židovskému náboženství jsme se zasvětili této soše. Avšak týž Cornelius Tacitus, velký vypravěč nepravdivých historek v téže Historii uvádí, že Gneius Pompeius, Když dobyl Jeruzaléma², a vešel do chrámu proto, aby,si prohlédl tajemství, židovského náboženství nenašel tam žádnou sochu. Jestliže by bylo uctíváno něco, co by představovala nějaká socha, nenalezlo by se to nikde jinde než ve svatyni. Navíc Židé se varovali toho, aby návštěvníci v tom neviděli nějakou pohanskou úctu. Přístup byl dovolen pouze kněžím, ostatním bylo zakázáno podívat se za chrámovou oponu. Vy nepopřete, že uctíváte dobytek a koně i s jejich Eponou³. Asi nám vytýkáte, že mezi těmi, kdo uctívají dobytek a zvířata, jsme pohaněči oslů.

Kdo si však myslí, že jsme vyznavači kříže, s tím souhlasíme. Když někdo uctívá dřevo, uctívá to, co vidí. Vidí podobu boha zhotoveného z tohoto dřeva. Čím se liší attická Pallas od dřeva, z něhož je i kříž? čím se liší pharská Ceres, která stojí na náměstí, zhotovená z hrubého a špatného dřeva? Každé dřevo, které vsazeno do země vyčnívá do výšky, je částí kříže. My bohužel uctíváme jen a jen Boha. Řekli jsme, že vaši bohové jsou z téhož dřeva jako je kříž. Vy uctíváte Viktorii, bohyni vítězství. Vítězné trofeje, na nichž jsou zavěšeny zbraně odňaté nepříteli, mají podobu křížů. Římské náboženství má v úctě všechny vojenské odznaky. Na ně se přísahá, jim se dává přednost přede všemi bohy. Všechny obrazy na těchto odznacích jsou zavěšeny v podobě kříže. Plátna korouhví a kantenberské⁴ stuhy jsou zavěšeny jako na kříži. Chválím vaši důkladnost. Nechtěli jste uctít holé kříže.

Jiní říkají že náš Bůh je lidštější a pravděpodobně že je sluncem. Bohužel tím bychom byli připočítáváni k Peršanům. I když se neklaníme slunci namalovanému na plátně, nosíme jeho obraz jako ozdobu. Vážím si konečně toho že je vám známo, že se modlíme směrem k východu. Ostatně i vy, když se klaníte nebesům, modlíte se směrem k východu slunce. Rovněž když radostně oslavujeme den slunce, je to z daleko hlubšího důvodu, než že bychom uctívali slunce. Dále jsme daleko od těch, kteří Saturnův den⁵ slaví zahálkou a jídlem, ač neznají židovský zvyk.

Ve velmi blízkém městě (Karthagu) se již objevila nová zpráva o našem Bohu. Jakýsi nepřátelsky zaujatý najatý člověk prý, aby oklamal zvěř, namaloval obraz s tímto nápisem: "Onocoetes, hýkající osel je bůh křesťanů". Měl oslí uši, okované zadní nohy, nesl knihu a byl oblečen do tógy. Smějeme se jak jménu tak té podobě. Museli se mu klanět, poněvadž se klaněli bohům se psí a lví hlavou s rohy kozla a berana, od hřbetu s kozlím tělem, nohama jako had a se zadkem jako ryba. To postačí. Schválně jsme neopomenuli připomenout něco z této pověsti. A to všechno jsme uvedli, abychom ospravedlnili svou víru.

XVII. Všeobecné smýšlení lidí dokazuje, že je jeden Bůh

Co uctíváme, je jeden Bůh. Ten slovem učinil celý tento hmotný i duchovní nádherný svět. Vše rozumně uspořádal, svou mocí z ničeho jej stvořil jako ozdobu svého majestátu. Proto Řekové nazvali svět kosmem - nádherně uspořádaným světem. Ten Bůh je neviditelný, i když lze jej vidět. Je nepostižitelný, i když jej můžeme milostí postihnout. Je nezměrný, i když lidskými smysly se dá ohodnotit. Proto je pravý a takový Bůh. Ostatně, co možno vidět, smysly poznávají, to všechno je velmi málo. Nekonečnost může poznat zase jen nekonečnost. To znamená: Boha zatím nelze plně poznat. Jeho velikost jej činí známým i neznámým. Proto je velkým proviněním, kdo nechtějí poznat toho, kterého nemohou poznat.

Chcete, abychom vám dokázali z tolika a takových projevů činnosti, co nás činí lidmi a co nás činí, abychom byli lidmi? Chcete svědectví samotné duše? I když je uvězněna v těle, i když je klamána špatnými naukami, i když je ubíjena vášněmi a smyslností, i když je donucena sloužit falešným bohům, jakmile se vzpamatuje jako z nějaké opilosti, ze spánku či nějakého neduhu a nemoci, volá Boha, a to jen tímto jedním jménem, poněvadž On je skutečně jeden: "Velký Bože, Dobrý Bože, Jak dá Bůh". Tak volají všichni. Člověk se jej dovolává jako soudce : "Bůh to vidí", "Bohu to doporoučím", "Bůh nechť mi odplatí". Jaké to svědectví duše, která je svou povahou křesťanská! A konečně když to duše vyslovuje, nehledí ke Kapitolu, ale k nebi. Ví totiž, že tam je sídlo živého Boha, že od Něho je a od Něho, přichází.

XVIII. Boha velmi dobře poznáváme z židovských prorockých knih a přeložených do řečtiny 72 učenci

Abychom lépe poznali Boha, co stanovil, co od nás chtěl, a chtěl-li by někdo jej hledat, hledaného nalézt, nalezenému uvěřit a když mu uvěřil sloužit mu, dal ku pomoci knihy (Starého Zákona). Hned na začátku poslal totiž spravedlivé a bezúhonné muže plné Božího Ducha, kteří byli hodni jej poznat a na něj ukázat. Ti měli ohlašovat, že je jen jeden Bůh, který vše stvořil, který stvořil ze země člověka. Že je tím pravým Prometheem¹, který určil světu dobu trvání i zániku. Známkou jeho soudcovského majestátu je i déšť i oheň, jimž vymezil svou činnost, že určil odměnu těm, kteří jej nepoznali, opustili nebo poslouchali. Až skončí tento svět, kdy bude soudit, svým ctitelům odplatí věčným životem, bezbožným stále trvajícím ohněm a až všechny od začátku světa vzkřísí, přetvoří je a rozdílně odmění. My se tomu někdy smějeme. Vyšli jsme z vás. Křesťany se lidé stávají, nikoli rodí. Ti, které jsme nazvali hlasateli, to jsou proroci s úkolem něco předem ohlašovat. Jejich hlas i ctnosti, které přiváděly k víře v Boha, nezanikly, ale jsou zaznamenávány v písemném pokladu. Ptolemaios², kterého nazývají Filadelfský, velmi vzdělaný král a znalec literatury žárlil, myslím, na milovníka knih Pisistrata³. Na popud velmi znalého historie Demetria Falerského, jemuž svěřil prefekturu, požádal také Židy o knihy. Ti je měli napsané jenom ve svém původním jazyku. Z těchto knih k nim, totiž k tamějšímu Božímu lidu nazvanému tak kvůli jejich předkům, stále promlouvali proroci. Dřívější Hebreové jsou nynější Židé. Tedy ty knihy byly psány hebrejsky.

Aby však Ptolemaios věděl, co je v nich napsáno, dovolili mu Židé, aby mu 72 překladatelů Písmo přeložilo. Filozof Menedemus, který dozíral na překlad, se podivil shodě překladu. To vám potvrdil i Aristaeus. Přeložené spisy jsou uloženy v Serapeiu ptolemaiovské knihovny spolu s knihami hebrejskými. Ale i Židé je veřejně předčítají. Všem je dovolen přístup, aniž by musili za to zaplatit poplatek. Kdo přijde, najde Boha. Kdo se bude snažit poznat Boha, bude nucen i věřit.

XIX. Starobylost Písma má právo na úctu

Velmi velké stáří knih (Písma sv.) má především právo na úctu. I u vašeho náboženství dosvědčujete víru její starobylostí. Všechno, všechny vaše stavby, váš původ, zřízení, vaše staré spisy, lidské kmeny význačná města, tajemné pověsti uchované v paměti, konečně i literární díla, která o tom svědčí a uchovávají to - a tu myslím, že toho uvádíme málo - i samé, pravím, vaše bohy, chrámy, věštírny a svatyně, to všechno překonávají knihy proroka, v nichž je uložen poklad celého židovského tajemství a proto již i našeho. Slyšíte-li zatím o nějakém Mojžíšovi, ten je stejně starý¹ jako argejský Inachos. Téměř o 400 let bez sedmi let byl starší než velmi starý Danaos. Předešel asi o 1000 let Priamovu porážku. Mohl bych říci, že je o více než 500 let starší než Homér. Považují vaši moudří zákonodárci a historikové i ostatní proroky, i když jsou mladší než Mojžíš, za méně důležité, než jsou ti předtím uvedení?

Čím by se to dalo dokázat, není nesnadné ani obtížné vám vykládat ale trvalo by to dlouho. Daly by se spočítat zpřístupněné místnosti s knihami velmi starých národů, Egypťanů, Chaldeů, Feničanů. Bylo by možné dovolávat se lidí, od nichž to víme, jako Manethona z Egypta² Chaldejce Berosa, tyrského krále Hieroma Phoenixe³ a dalších jako je Mendesius Ptolemaeus⁴, efezský Menander⁵, falerský Demetrios⁶, král Juba⁷, Apion⁸, Thallus⁹ i ti, které chválí či kritizuje znalec židovských starožitností Žid Jesephus. Bylo by možno uvést knihy, které si tehdy Řekové vedli o daních a pozemcích i o tehdejších událostech i množství análů. Bylo by nutno vydat se do světa historie a literatury. Uvedli jsme jen část toho, co by to mohla dokázat. Je dobře přestat, abychom ve chvatu neřekli málo a dlouhým vypočítáváním zase příliš neodbočili.

XX. Božský původ Písma dokazují splněná proroctví

Místo dlouhého povídání uvádíme závažnější důvod: Majestát Písem. Jestliže pochybujete o starobylosti, dokážeme ne jejich starobylost, ale jejich božský původ. Není třeba dlouho hledat poučení nebo je hledat jinde. Před námi je, co nás může poučit: svět, doba a výsledek toho, co Písma předpovídala. Cokoli se děje, bylo již předem oznámeno. Cokoli vidíme, že se děje, o tom jsme již slyšeli: Že země pohlcuje města, že moře zaplavují ostrovy, že jsou války na zemi i v duši, že jedno království ničí druhé; že hlad, mor, pohromy a různé podoby smrti budou ničit lidi; že ponížení se povýšením změní a vznešení že se změní pokorou; že mizí spravedlnost a rozrůstá se špatnost, že ochabuje starost o dobré, že povinnosti scházejí s cesty, že příroda je zneklidňována nadpřirozenými úkazy a znameními. To všechno je předem napsáno. Když trpíme, můžeme se o tom v Písmech dočíst. Když se snažíme to vysvětlit, je to již v nich. Myslím, že dobrým svědectvím o jejich božském původu je pravdivost proroctví. Proto my pevně věříme v to, co se stane, poněvadž ty knihy předpovídaly to, co se denně děje. Tytéž hlasy to mluví, tytéž knihy to popisují, týž Duch jim. dává popud. Při předpovědi budoucnosti užívají jeden čas. Lidé ku příkladu, když se něco děje, rozlišují přítomnost od budoucnosti a minulost od přítomnosti. Čím se tedy proviňujeme, prosím vás, když věříme, že se něco stane, když věříme v to, co se stane v budoucnosti, když jsme poznali správnost předpovědí z toho, co se nyní děje, i z toho, co se již stalo?

XXI. O Kristově přirozenosti a životě

 Uvedli jsme, že tato sekta¹ se opírá o velmi stará židovská ustanovení. Skoro všichni vědí, že vznikla v době Tiberiově, a my to také přiznáváme. Snad jako sektu možno ji posuzovat podle toho, že jakoby ve stínu velmi významného a jistě dovoleného náboženství ukrývá v sobě něco, co je jí vlastní. Kromě stáří. Mezi pokrmy nečiníme rozdíl, neslavíme židovské svátky, nedáváme se obřezat, ani nemáme nic společného se židovským jménem, což by se slušelo, když ctíme téhož Boha jako Židé. Lidé znají Krista jako nějakého člověka, kterého Židé odsoudili. Tudíž by se mohl někdo domnívat, že uctíváme člověka. My se opravdu nestydíme za Krista. Věřící jsou rádi, že se mohou nazývat jeho jménem a s radostí přijímají i tresty. Nesmýšlíme o něm jinak než jako o Bohu. Je tedy nutné říci něco o Kristu jako o Bohu.

Celkem vzato Židé pro obzvláštní spravedlnost a víru svých předků požívali u Boha obzvláštní milosti. Proto se rozmohl jejich národ ve vznešené království. Rádi poslouchali Boží slova, která je poučovala o odměňujícím Bohu a napomínala před jeho urážením. Že se odklonili od víry svých předků k světskému způsobu života, i když si to nepřiznávali, to ukázal dnešní jejich zánik. Rozptýleni jako tuláci bez nebe a země bloudili světem nemajíce krále ani Boha za krále. Stali se cizinci ve své vlasti. Když jim to svaté hlavy předpovídaly, současně k tomu dodávaly, že v posledních dnech světa si Bůh připraví z každého kmene, národa a místa věřící, na něž přenese daleko větší milost za to, že žili podle Božích zásad.

Přišel tedy Kristus, Boží Syn, aby znovu nastolil milost a lidi osvítil. Byl předpověděn. Tedy Boží Syn, učitel, záruka, světlo a vůdce lidského pokolení byl milostí Boha oznámen. Nezrodil se tak, že by se musil stydět za jméno syn, ani se nezrodil z otcova semene. Nezískal za otce Boha z krvesmilstva se sestrou či dcerou nebo manželkou jiného muže². Jeho otcem nebyl bůh pokrytý šupinami či s rohy nebo peřím, ani nesestoupil ve zlatém dešti jako k danaovnám. Toto jsou lidské vlastnosti vašeho Jupitera. Boží Syn nemá za matku žádnou konkubínu, ani se neoženil. Napřed jsem uvedl lidskou přirozenost, aby bylo možno z toho pochopit, jaké to bylo narození.

Již jsme řekli, že Bůh stvořil celý tento svět slovem, rozumem a mocí. I vaši moudří filozofové vědí, že "logos - rozumem obdařené slovo", jak se zdá, naznačuje tvůrce celého světa. Zeno³ tak označuje tvůrce, který svým rozhodnutím všechno stvořil; nazývá jej osudem, bohem, duchem Jupiterovým i tím, koho potřebují všechny věci. Kleanthes⁴ považoval logos - slovo za ducha, o kterém tvrdí, že proniká celý svět. Uvedli jsme, že Bůh všechno
Stvořil slovem, rozumem a mocí. Říkáme, že je duchem, který má vlastní podstatu. Vyslovuje slovo, řídí rozumem a jedná mocí. Toto Slovo vyšlé z Boha jsme poznali. Vyslovením se zrodilo a proto je Božím Synem i Bohem v jedné podstatě. I Bůh je duch. I když paprsek vyzařuje ze slunce, je částí celku, slunce. Ale i slunce bude v paprsku, poněvadž paprsek je součástí slunce, neodděluje se od podstaty slunce, je jen prodloužením slunce. Proto Duch z Ducha, Bůh z Boha a Světlo ze Světla. Mateřská podstata (materia matrix) zůstává neporušená a nedotknutá, i když by měla mnoho vlastností. Tudíž co z Boha vyšlo, je Bůh i Boží Syn a oba jsou jeden Bůh. Tudíž z Ducha Duch a z Boha Bůh, co do počtu, co do stupně, ne však postavením druhý. Neodchází od mateřské podstaty, ale vychází.

Tedy tento Boží paprsek, jak vždy v minulosti bylo ohlašováno, vešel do jakési panny a v jejím lůně přeměněn v tělo rodí se jako člověk sjednocen při tom s Bohem. Tělo zbudované Duchem je živeno, dospívá, hovoří, učí, jedná a je Kristem. Zatím přijměte toto vysvětlení. Je podobné vašim zvěstím. Ukázali jsme, jak možno dokázat Krista i ty, kteří pověstmi tohoto druhu posloužili k rozbití pravdy. I Židé, ti, ke kterým totiž mluvili proroci, věděli, že Kristus přijde. I nyní očekávají jeho příchod - o tom není sporu mezi námi a jimi. Jen nevěří, že již přišel. Jsou označeny dva příchody. První příchod, když přišel v poníženosti lidské přirozenosti. Při druhém příchodu na konci světa bude vynikat vznešeností svého božství. Očekávají ten první příchod, aniž pochopili ten jeho druhý příchod. Nepochopili ten jeho první příchod. Kdyby pochopili, uvěřili by. A kdyby uvěřili, dosáhli by spásy, která by byla odměnou za jejich provinění. Čtou, že je tak napsáno, ale nechtějí pochopit, ucpávají si uši a zavírají oči.

Tedy toho člověka soudili toliko podle jeho pokory, a z toho plyne, že si více cenili moci mágů. On však tím, že slovem vyháněl z lidí démony, slepým vracel zrak, malomocné očisťoval, ochrnulé napřimoval, mrtvé slovem křísil k životu; že mu přírodní živly sloužily, že tišil bouře, chodil po mořských vlnách, to vše ukazuje, že je Slovem Boha, že je Slovo, které bylo na počátku, prvorozené, obdařené rozumem a mocí, mající Ducha toho, který slovem mohl vše učinit a také učinil. Jeho učení židovští učitelé a představení nemohli odolat a byli tak popuzeni - zvláště když velké množství lidu se k němu obracelo - že nakonec jej vydali Pontiu Pilátovi spravujícímu tehdy římskou část Syrie a vynutili si násilím jej ukřižovat. On předpověděl, že tak učiní. Nebylo dost na tom, že to již dávno předpovídali proroci. A přece při ukřižování ukázal mnohá znamení. Bylo to ve chvíli, když se slovem "Dokonáno je" vypustil duši ještě dříve, než přišel dobíječ mrtvol. V okamžiku, kdy slunce vystoupilo do středu klenby, vzdálil se den. Lidí, kteří nevěděli, že to bylo o Kristu předpověděno, považovali to za zatmění slunce. I takovou událost jako tajemný zjev máte zanesenou ve svých knihách. Tehdy Židé tělo snesené s kříže a uložené do hrobu dali hlídat velmi pečlivě vojenskou stráží, aby poněvadž předpověděl, že třetího dne vstane z mrtvých - učedníci neukradli učedníci, nic krom svlečených šatů pohřbeného se v hrobě nenašlo. Nicméně přece židovští předáci, kteří měli zájem na tom jednak rozhlásit zločinné jednání Krista, jednak poplatný domácí lid odvrátit od víry v Krista, rozhlásili, že jej učedníci ukradli. Nezjevil se bezbožným, aby je přesvědčil, že se mýlili. Jejich víra neměla být tak lehce odměněna. Pobýval však 40 dní s některými učedníky v Galileji, v judské krajině a učil je, co mají učit. Když pak je ustanovil kázat po celém světě, zahalen do mraku byl znovu vzat do nebe. To je mnohem pravdivější, než co u vás tvrdí Proculové o Romulech.

Toto všechno Pilát - sám již ve svém svědomí křesťan - oznámil o Kristu tehdejšímu císaři Tiberiovi. I císaři by uvěřili v Krista, kdyby buď nebyli císaři nutnými pro tu dobu nebo kdyby mohli být křesťanskými císaři. Učedníci rozptýleni po celém světě z příkazu Božského učitele uposlechli. Mnoho vytrpěli od nevraživých Židů. Dokonce za víru v pravdu rádi v Římě naposled za Neronovy zběsilosti prolili křesťanskou krev⁵. Ukážeme vám spolehlivé svědky Krista, které máte i vy v úctě. Mohl bych jich uvést mnoho, abyste věřili křesťanům, kvůli kterým nevěříte křesťanům. Zatím toto o nás. Uvedli jsme původ sekty i její jméno spolu s původcem.

Nikdo ať je již netupí a nikdo ať si nemyslí, že je každému dovoleno zapírat svou víru. Kdo totiž říká, že ctí něco jiného než co ctí, zapírá tím, co ctí, a úctu i poctu přenáší na jiného a tím také nectí, co zapřel. Říkáme a veřejně to říkáme a vám, kteří nás krvavě mučíte, prohlašujeme: Uctíváme Boha skrze Krista. Uznávejte Krista jako člověka, skrze něhož a v němž chce Bůh být poznáván a uctíván. Odpovím Židům: I oni se naučili ctít Hospodina skrze člověka Mojžíše. Odpovím Helénům : Orfeus⁶ přinesl mysterie lidem v Pierii, Museus⁷ Athéňanům, Melampus⁸ Argům, Trophonius⁹ lidem v Boiotii. Vám, vládci nad národy, připomenu člověka - Numu Pompilia¹⁰ - který Římanům zavedl velmi obtížní pověry. Budiž dovolenfl i Kristu přičítat božství, které je mu vlastní. Ne takové, kterým se jako Numa Pompilius zavedením množství božstev snažil dosud surové a divoké lidi přivést k mírnosti, ale takové, kterým vzdělané a městským životem oklamané přivedl k poznání pravdy. Ptejte se tedy, zda je toto Kristovo božství pravé. Jestliže ano, když někdo poznav pravdu se obrátí k dobrému, plyne z toho, že se zřekne falešného božství, které skrývajíc se za jmény a obrazy se snaží dokazovat víru v božství znameními a zázraky.

XXII. Démoni

Říkáme, že existují jakési duchovní bytosti. Neříkáme nic nového. Démony znají filozofové. Sám Sokrates čekal na rozhodnutí démona. Proč ne, když od dětství byl při něm démon, ovšem ten, který odrazoval od dobrého. Znají je básníci a prostý lid při proklínání jejich jméno často užívá. Znají satana, knížete zla. Proto duše svou přirozeností jej proklíná. Plato¹ nepopřel, že existují andělé. O démonech i andělech svědčí i mágové. A z andělů svou vlastní vinou zkažených povstal ještě zkaženější rod démonů. Ze svatých Písem víme, že je Bůh potrestal i s jejich původci i s jejich knížetem, o kterém jsme mluvili.

Nyní o činnosti démonů. Jejich snahou je zničit člověka. Zloba těchto duchů od samého začátku směřovala k záhubě člověka. Přivolávají tělu nemoci a jiné těžké případy, duši pak mimořádně těžké duševní stavy. Sama prostá lidská slabost jim napomáhá, aby se mohli dostat k tělu i duši. Těmto duchovním mocnostem je mnoho dovoleno. Neviditelně a nepoznatelně se ukazují
spíše ve svém účinku než v činu samém. Je to jako s ovocem nebo jinými plody. Lehký vánek zatřese květem, v zárodku jej zničí, při dozrávání zraní a když se vánek rozroste ve vichřici, pokouší se svým smrtonosným dechem otrávit. Tedy stejně tajemné působení démonů a špatných andělů svádí člověka ke vzteku, odporné nepříčetnosti, k divokým vášním i s tím souvisejícími prohřešky. Tento velmi schopný démon podchyceným a oklamaným lidským duším pak doporučuje bohy, aby pak zapáchající pastvou připravil oběti modlám a obrazům. Není to pro ně dobře připravená pastva, kterou se snaží kejklířstvím odvést člověka od přemýšlení o pravém božství? Vysvětlím, jak to dělají.

Každý duch - tedy i andělé i démoni - je jako pták. V okamžiku jsou všude. Celý svět je pro ně jedním místem. Proto také o tom, co se někde děje, snadno vědí a oznamují to. Lidé věří, že je to božstvo, protože neznají jejich přirozenost. Jsou zřejmě původci někdy něčeho špatného, nikdy však dobrého. Poznali, co stanovil Bůh. Co tehdy proroci hlásali, nyní si přisvojují. Proto někdy věští. Snaží se podobat se Bohu a tím si přisvojují božství. Ve věštírnách obratně dvojsmyslně vypovídají. Znají to Kroisové, znají to Pyrrhové. Ostatně i Pythius věštil tím způsobem, že uvařil želvu s ovčím masem uvedenému Kroisovi - a v okamžiku prý byli v Lydii. Démoni obývají vzduch a ze sousedství hvězd a ze styku s mraky poznávají, co nebe připravuje. Pociťují i déšť, který slibují. Zřejmě to asi činí z lásky k lidem a jejich zdraví. Za prvé škodí, za druhé předpisují nové škodlivé zázračné léky, po kterých přestávají škodit, a lidé jim věří, že uzdravili. Co bych měl ještě říci o ostatních vlastnostech a silách, kterými klamou duše? O zjevení Castorů², o vodě nesené v sítu, o lodi tažené na provázku, o vousu zrudlém dotykem ruky? Co všechno dělají, aby lidé věřili, že kameny jsou božstva a nehledali pravého Boha!

XXIII. Pohanští bohové jsou rovněž démony

Jestliže i mágové činí zázraky, jestliže vyvolávají duše zemřelých, jestliže věští z vnitřností zabitých dětí, jestliže předstírají velké zázraky dryáčnickými kouzly, jestliže vykládají sny, vždy jim pomáhají špatní andělé a démoni. I kozy a stolky mohou takto věštit. Tím spíše tito démoni ze svého postavení by se snažili učinit, co přenechávají jiným. Dále: Jestliže i andělé i démoni dělají, co by měl dělat váš bůh, kde je potom jeho tak vznešené božství, o kterém tvrdíte, že je obdařeno veškerou vyšší mocí? Nebylo by tedy důstojnější předpokládat, že i démoni jsou těmi bohy, když jedí totéž, o čem věří, že je to činí bohy, než že bohové jsou rovni andělům a démonům? Podle mého názoru rozdíl je v místech. Které ctíte ve chrámech, ty považujete za bohy, ty které cítíte jinde, bohy nenazýváte. Pro vás je jiným šílencem, kdo přelétne posvátné věže, a jiným, kdo přeskočí venkovské střechy. Jiná síla podle vás působí v tom, kdo si uřízne pohlavní úd či ruku¹, jiná v tom, kdo si prořízne hrdlo. Stejný konec šíleného počínání, ale jen jeden, který k tomu podněcuje.

Ale to jsou jenom slova. Dokážeme vám, že obě jména - bohové i démoni - mají stejné vlastnosti. Nechť vypovídá ten, kdo se ocitl u vašeho soudu a o kterém je známo, že byl posedlý démonem. Když křesťan přikáže onomu duchu mluvit bude ten duch přiznávat, že je skutečným démonem i falešným bohem. Nechť je předveden někdo z těch, kteří si myslí, že v nich působí bůh, když dýchají oltářní vůni, když uzdravují krkáním, když věští. Nebeská panna² slibuje déšť. Aeskulapius jednoho dne uzdravil svými léky umírajícího Sacordia, Tenacia a Asklepioda³. Kdyby nevyznali, že jsou démony, neodvážili by se proti křesťanu vyslovit: Prolijte krev toho opovážlivého křesťana!

Je lepšího a věrohodnějšího důkazu? Prostá pravda má dost síly odolat podezřívání. Říkáte, že kouzla a jiné podobné podvody se dějí jen tehdy, jestliže vaše oči a uši vám to dovolí. Co však můžete namítat proti holé pravdě? Jestliže na druhé straně jsou opravdu bohy, proč se vydávají za démony? Nebo proč vás poslouchají? Tedy již vaše božstvo je křesťanům podezřelé, protože nelze považovat za božstvo, které poslouchá člověka, svého nepřítele a jedná tak, že mu to neslouží ke cti. Jestliže jsou naopak démony či (špatnými) anděly, proč někdy odpovídají, že jednají místo bohů? Kdyby se ti, kteří se považují za bohy, nechtěli považovat za démony, nechtěli by se zbavit svého majestátu. Rovněž tak ti, které přímo znáte jako démony, neodvážili by se, kdyby ovšem nějací bozi byli, jednat místo bohů, jejichž jména užívají. Báli by se zneužít majestátu vyšších mocností. Těch, kteří stojí výše než oni. Avšak není to žádné božstvo, za které je považujete. Kdyby bylo, nevydávali by se za démony, ani bohové by je nepopírali. Když tedy jedna i druhá strana přiznává, že nejsou bohy, uznejte, že existuje jen jeden druh, to je, že jsou to démoni.

Ptejte se bohů, které za takové považujete, a poznáte, že jsou to démoni. Naše jednání nejen ukazuje, že vaši bohové nejsou žádní bohové ani něčím podobným, ale také sami z toho poznáváte, kdo je pravý Bůh. Zda onen či ten druhý, kterého my křesťané vyznáváme, a zda se má v něho věřit a jej uctívat, jak je tomu u víry a učení křesťanů. Nechť současně řeknou: A kdo je ten Kristus? A je ta pověst o něm pravdivá? Je to obyčejný člověk, je to mág, vzali jej po smrti učedníci z hrobu; co je na tom pravdy, že byl v podsvětí; není spíše v nebi; přijde odtud na konci světa, až padne hrůza na svět a všichni krom křesťanů budou bědovat, jako Boží moc, Boží Slovo, moudrost, rozum a Boží Syn? Nechť se spolu s vámi smějí tomu, čemu se vy smějete. Ať popírají, že Kristus vzkřísí každou duši a bude ji soudit spolu s tělem. Nechť to řeknou před tímto soudním tribunálem na němž podle Platona a básníků budou dejme tomu souzeni Minos⁴ a Rhadamanthos⁵. Nechť popírají znamení své hanby i že budou odsouzeni. Ať popírají, že jsou nečistými duchy. Z jejich jídel, krve, dýmu a pachu spalovaných zvířat a velmi odporných řečí provázejících jejich věštby se to musí poznat. Nechť odmítnou, že budou pro svou špatnost odsouzeni při soudném dni se všemi svými ctiteli za své jednání.

Naše nadřaděnost i moc nad nimi pramení z Kristova jména i z vědomí toho, co pro sebe očekávají od Boha a Krista soudce. Křesťané uctívají Krista v Bohu a Boha v Kristu a podřizují se služebníkům Boha a Krista. A tak když démoni přijdou s námi ve styk a zamyslí se nad oním ohněm, na náš příkaz neradi a s bolestí odcházejí (z těl) a stydí se před námi. Věřte jim, když mluví o sobě pravdu, i když si myslíte, že nemluví pravdu. Nikdo nelže, aby se tím zahanbil, ano, spíše aby si pomohl. Věrohodnost je jasnější, když se přiznávají ve svůj neprospěch, než když zapírají ve svůj prospěch. Tato svědectví vašich bohů působí, že se lidé stávají křesťany. Tím že věříme jejich výpovědím, skrze Krista věříme i v Boha. Oni zapalují víru v naše Písma, oni posilují důvěru v naši naději. Vy je uctíváte, jak vím, i krví křesťanů. Nechtěli by vás tak užitečné a ochotné ztratit či od vás až se někdy stanete křesťany, aby nemusili utíkat, kdyby jim bylo z moci křesťana chtějícího vám dokázat pravdu dovoleno lhát.

XXIV. Římané poskytují každému národu náboženskou svobodu

Každé toto jejich vyznání, jímž popírají, že jsou bohy, a jímž potvrzují, že není jiného Boha mimo jednoho, jemuž jsme oddáni, postačí k odstranění výtky, že se proviňujeme urážkou zvláště římského náboženství. Jestliže totiž neexistují bohové, neexistuje ani víra v ně. A poněvadž neexistují - a to je jistota - jistě také neurážíme náboženství. Naopak výtka bude platit vám, kteří uctíváte lež. Nejenže nedbáte o pravou víru v pravého Boha, ale naopak tím, že bojujete proti němu, dopouštíte se skutečného provinění vůči pravé zbožnosti.

Nyní abyste se ujistili, že oni jsou bohy, zdaž nepřiznáváte, že je podle všeobecného mínění někdo vznešenější a mocnější jakoby vládce světa v celém svém majestátu? Mnozí definují božství tak, že má jednu nejvyšší moc a povinnosti přiděluje jiným. Plato líčí velkého Jupitera, jak je provázen bohy a démony. A tak by se mělo mít zato, že existují ti, kteří se o něco starají, ti s větší mocí a ti jako nejvyšší velitelé. Dopouští se zločinu, kdo při své soudní při se dovolává císaře, ne císaře jako boha, a při tom přiznává, že někdo jiný místo císaře jej může vyslyšet? Nedopouští se zločinu, kdo úctu patřící císaři přenáší na druhého?

Ať tedy jeden uctívá Boha, druhý Jupitera. Ať jeden spíná ruce k nebi, druhý k oltáři Víry¹. Ať jeden, dejme tomu, počítá při modlitbě mraky a druhý stropy chrámů, jeden ať zaslibuje svou duši Bohu a druhý kozlu. Hleďte, aby to nevedlo k nařčení, že jste proti náboženské svobodě, když zakazujete zvolit si sám, které božství chci ctít. Není mi dovoleno ctít, koho chci, ale jsem nucen ctít, co nechci. Nikdo nechce být ctěn od někoho, kdo tu úctu odpírá. Ani člověk ne.

Egypťanům je povoleno obětovat ptákům a zvířatům i odsoudit k smrti, kdo by zabil nějakého takového boha. Každá provincie, každé město má svého boha. Syrie má svou Atagatis, Arabie Dusarea, Noricum² Belena, Afrika Caelesta, Mauretanie své bezmocné krále. Jak se domnívám, uvedl jsem římské provincie. Jejich bohy nejsou římští bohové a v Římě nejsou uctíváni více než ti, kteří jsou v Itálii považováni za místní bohy jako ku příkladu casinienský Deluentinus, narnienský Visidianus, asculanská Ancharia, volsinienská Nortia, ocriculanská Valentia, sutrinská Hostia, faliská z úcty k svému otci zvaná Curis, která přijala jméno Juno. Pouze našemu náboženství se brání. Urážíme Římany a nejsme pokládáni za Římany, protože nectíme boha Římanů. Dobře že existuje Bůh všech, jemuž ať chceme či nechceme všichni patříme. Avšak vy máte právo ctít cokoli krom pravého Boha, jako by tento, jemuž všichni patříme, nebyl více než všichni.

XXV. Bohové nejsou příčinou římských úspěchů

Myslím si, že jsem dostatečně dokázal, které je falešné a které pravé božství, když jsem ne dlouhým pojednáním a zdůvodňováním, ale důkazy ukázal, jakým bohům věříte. Tedy není třeba se k tomu vracet. Přece však při autoritě římského jména neopomenu upozornit na rozpor, který vyvolává troufalost těch, kteří tvrdí, že Římané díky své velké zbožnosti dosáhli velikých úspěchů, že obsadili celý svět, a proto že bohové jsou příčinou, že dosáhli nad ostatními, kteří jim slouží, takové moci.

Římští bohové totiž za to obzvláštním způsobem odměňují římské jméno. Sterculus¹, Mutunus² a Larentina³ povznesli impérium. Nedomnívám se, že by venkovští bohové raději chtěli nadržovat cizímu národu než svému, své rodné zemi, kde se narodili, vyrostli a byli vznešeně pohřbeni, a že by rodnou zem přenechali bohům ze zámoří. Jestliže si Kybele oblíbila římské město kvůli vzpomínkám na trojský lid, na svůj rodný lid, který chránila proti achajským zbraním, oblíbila si je roto, že byla přenesena ke svým mstitelům, o kterých věděla, že si podmaní Řecko, které zase si podmanilo Frygii. A tak v naší době si dala postavit velký pomník svého do města přeneseného majestátu. Když M. Aurelius⁴ u Sirmia zemřel o 16. kalendách (17. dubna), nejsvětější Kybelinin velekněz o 9. kalendách aprilových (24. dubna) obětoval nečistou krev svých paží za blaho již mrtvého Marka a odevzdával mu, jak bylo zvykem, svrchovanou moc nad impériem. Pomalí poslové, ospalé pověřovací listiny, jejichž vinou Kybele se nedozvěděla dříve o imperátorově smrti! Ne, takové bohyni se křesťané musili smát! Ale ani Jupiter by hned nedovolil bít svou Krétu pruty⁵, i když zapomněl na idskou jeskyni, corybantskou oblohu a na velmi příjemnou vůni své živitelky. Což by nedal přednost svému pohoří před každým Kapitolem, aby mohla ve světě vyniknout právě ta země, která pokryla Jupiterův popel? Chtěla by i Juno milované punské město⁶, které ctila více než Samos, aby je zničili aeneovci? Pokud vím "Zde její zbraně, zde vůz, to království se snaží dát bohyně cizím lidem, dovolí-li to osud, jenž to, chce" (Vergil. Aen. I, 16-18). Ubohá manželka a sestra Jupiterova nic nezmohla proti osudu. I Jupiter poslouchá osud. Přece však nepřipisovali Římané tolik osudu, že jim proti vůli a slibu Junony vydal Karthago, jako velmi prodejné nevěstce Larentině.

Je známo, že mnozí vaši bohové vládli. Tedy jestliže měli moc zakládat impérium, v němž vládli, od koho dostali tu milost? Koho ctil Saturnus a Jupiter? Asi nějakého Stercula⁷. Římané až později to zaznamenali ve svých indigamentech⁸. I kdyby tito nevládli, přece v království vládli cizí, ještě ne jejich ctitelé kteří ještě nebyli považováni za bohy. Tedy království založili jiní, poněvadž existovalo dříve než tito byli za bohy považováni.

Tedy jak je pošetilé připisovat slávu římského jména zbožnosti, když potom, co existovalo impérium či dokud v Římě byli králové, náboženství kvetlo. Neboť i když od doby Numovy začala pověrečná horlivost, přece ještě bohové u Římanů neměli sochy ani chrámy. Náboženství mělo chudé obřady a žádné Kapitoly čnějící k nebi, ale malé oltáře udělané z drnů, hliněné samské nádoby a pach z nich, ale bůh nikde. Tehdy ještě umění Řeků a Tusků⁹ zhotovovat sochy nezaplavovalo město sochami. Tedy před tím nebyli Římané tak zbožní jako byli velcí, a proto ne kvůli tomu byli velcí, poněvadž byli zbožní.

Proč by měli být velcí pro svou zbožnost, když jejich velikost nevznikla ze zbožnosti? Nemýlím-li se, každé království či impérium stojí na dobytých a vyvrácených městech. Toto se neobejde bez křivdy na bozích. Tytéž zbořeniny hradeb i chrámů, stejné zabíjení občanů i kněží, loupení majetku posvátného i občanského. Tedy tolikrát se Římané dopustili svatokrádeží, kolikrát zvítězili. Tolik triumfů nad bohy, kolik nad cizími národy. Tolik kořisti, kolik ještě zbylo soch zajatých bohů. Tedy podrobují se, aby je jejich nepřátelé uctívali a určují svým dobyvatelům impérium bez konce jako odměnu spíše za křivdy na nich spáchané než za pochlebování. Ale kdo nic necítí, ti mohou být beztrestně uráženi stejně tak jako zbytečně uctíváni. Jistě nelze věřit, že by se vzmohli zásluhou víry, kdo podle nás náboženství buď urážením povznesli nebo ve své moci je urazili. Také ti, jejichž království byla donucena spojit se s římským impériem, nebyli bez náboženství.

XXVI.

Hleďte tedy, aby království nerozdělil ten, jemuž patří vláda nad světem i nad člověkem vládnoucím ve světě. Hleďte, aby ten, který existuje dříve než čas a který učinil čas, nenařídil v čase změnu vlády. Hleďte, aby nepovýšil nebo nepokořil města. Kdysi lidské pokolení, jemuž On vládne, nemělo města. Proč o tom pochybujete? Řím měl napřed jakési bohy pastýřů, byl královstvím, ještě než byl zbudován mohutný Kapitol. Své království měli i Babyloňané ještě dříve, než měli velekněze. I Médové je měli dříve, než existovali quindecimvirové¹. I Egypťané, ještě než existovali saliové; i Assyřané, ještě než existovali lupercové². Amazonky³ existovaly před vestálkami⁴. Konečně kdyby římská víra byla zárukou pro království, nikdy byste neovládli Židy, kteří opovrhují všemi těmi božstvy, jejichž Boha uctíváte obětmi, jejichž chrám obdarováváte dary a národ si zavazujete smlouvami, kdyby nakonec neopustili Krista.

XXVII. Křesťané dávají přednost svému přesvědčení před zachráněním

Toto stačí proti nařčení z urážky bohů. Ukázali jsme, že neexistují, a proto je neurážíme. Když jsme tedy vybízeni, abychom obětovali bohům, nechceme nic činit ve svém svědomí proti víře, poněvadž dobře víme, koho představují obrazy a lidé, kteří se stali bohy. Naše jednání považují za bláznovství, protože dáváme,přednost neústupnosti před zachráněním. Kdybychom obětovali, mohli bychom odejít bez pohromy, i když bychom ve svém nitru nezměnili své přesvědčení. Radíte nám, a my vaší rady nevyužíváme. Víme, odkud to přichází, kdo to vše podněcuje, kdo jednou nestoudně radí, podruhé zuří, jen aby byla naše vytrvalost zviklána.

Je to totiž duch démona i anděla zároveň, náš nepřítel, který ve své nenávisti vůči nám kvůli milosti prokazované nám Bohem se snaží nás rozvrátit. Jak jsme uvedli na začátku, při svém nespravedlivém souzení a v zuřivém nepřátelství bojuje proti nám na pohled dobrými zákonitými prostředky. I když máme moc nad démony a podobnými duchy, přece jen někdy ze strachu tito ničemní služebníci ve svém hněvu se snaží urážet ty, kterých by se jinak báli. Strach totiž vydechuje nenávist. Ve svém strachu z potrestání utěšují se tím, že změní taktiku: Ty které z povzdálí napadali, nyní zblízka zapřísahají. A tak se proti nám, kteří máme nad nimi moc, vrhají jako ti, kteří jsou odsouzeni do káznic, věznic, dolů či k jinému trestu. Vědí, že se nám nemohou vyrovnat a že je stihne větší trest než nás. Nechceme se jim rovnat, poněvadž opravdu stojíme výše než oni. Stojíme na tom, co oni napadají, a nikdy nad nimi netriumfujeme více, než když jsme odsuzováni pro svou pevnou víru.

XXVIII. Římané se bojí více císaře než Jupitera

Poněvadž nutit svobodné lidi, aby obětovali proti své vůli, by asi bylo průhledné nepřátelství - jinak člověk rád udělá něco pro boží věc - proto považovali za nevhodné, aby usmiřoval bohy, kdo je přinucen je uctívat.Mohl by právem svobodného člověka říci: Nechci, aby mi Jupiter milostivý; kdo vlastně jsi?; mně se spíše hodí rozhněvaný Janus s kteroukoli tváří; co je ti do mně? Titíž duchové vás nutí, abyste nás nutili obětovat za císařovo blaho. Musíte nutit, stejně jako my jsme zavázáni podstupovat nebezpečí. Přišlo se tedy s jinou záminkou: S urážkou nejvznešenějšího císařského majestátu. Císaři totiž prokazujete větší posvátnou úctu a máte před ním větší strach než před samotným Jupiterem z Olympu. Skutečně právem. A jednáte rozumně. Kdo totiž z živých není mocnější než mrtvý? Neděláte to však tolik z rozumu jako spíše z ohledu na císařovu nynější moc. Jsme pronásledováni protože se chováme nenábožně vůči vašim bohům, ač vy sami máte větší strach před lidským pánem než před svými bohy. Konečně se u vás snáze přísahá při vašich bozích než při jednom císaři, který vládne národům.

XXIX. Kdyby bohové opravdu pomáhali vladařům, mohli by křesťané být opravdu viněni z urážky bohů

Protože nás viníte z urážky majestátu, nutno mít především jistotu zda tito, jimž je přinášena oběť, mohou panovníkům či kterémukoli člověku přinést štěstí; zda andělé či démoni, či velmi špatní duchové jednají dobře; zda tito špatní zachraňují a zda konečně, jak z vlastní zkušenosti víte, mrtví chrání živé. Především by chránili své sochy, obrazy a chrámy. Jak se domnívám, sami císařovi vojáci je střeží. Domnívám se také, že materiál na ně pochází z císařských dolů a že všechny chrámy se staví na podnět císaře. Konečně na mnohé bohy se císař hněval. Je-li jim nakloněn postačí, když s nimi vlídně zachází a uděluje jim zvláštní výsady. A tak kdo jsou v moci císaře, jemuž zcela patří, jak mohou mít v moci císařovo blaho, které prý mohou přinést, když sami je mohou lehce dosáhnout od císaře? Proto se asi dopouštíme urážky císařského majestátu, že si je nepodřizujeme svým zájmům, že nestojíme o jejich štěstí. Nemyslíme si, že by je mohli přinést svýma olovem zatavenýma rukama. Ale vy zbožní, kteří štěstí, blaho hledáte tam, kde není, a žádáte je na těch, kteří je dát nemohou - nechám stranou, kdo má moc je dát - vedete válku proti těm, kteří vědí, kde je hledat, a kteří je mohou dostat, poněvadž vědí, kde o ně prosit.

XXX. Křesťané prosí za blaho císaře pravého Boha

My za blaho císařů prosíme Boha věčného, Boha pravého, Boha živého. Jako ostatní lidé i sami panovníci si přejí, aby jim byl milostivě nakloněn. Vědí, kdo jim dává moc vládnout. Vědí, odkud jsou lidé, kdo je člověk. Vědí, že je i duše. Cítí, že on je jediným Bohem, v jehož jsou moci. Vědí, od koho přichází štěstí. Vědí, až po kom jsou první přede všemi i nade všemi bohy. Proč ne, když jsou jako vládci nade všemi lidmi a jsou lepší než ti mrtví? Uvažují, jak dlouho ještě budou moci vládnout, a tak poznávají Boha, proti kterému nic nezmohou a který jim dává moc. Ostatně ať panovník přemůže nebe, ať pošle své stráže do nebe, ať přiveze v triumfálním průvodu pokořené nebe, ať uloží nebi daně! Nemůže. Proto je velký, poněvadž je menší než nebe. I panovník patří tomu, jemuž patří nebe a všechno tvorstvo. Odtud je panovníkem odkud je člověkem, než se stal panovníkem. Odtud má moc, odkud má i duši. Tam hledí křesťané s rukama rozpjatýma, nepotřísněnýma krví a s obnaženou hlavou¹. Nestydíme se za to. Nikdo nás nemusí vybízet k modlitbě, poněvadž se modlíme upřímně, ze srdce. Křesťané vždy'prosí za všechny panovníky Vyprošujeme jim šťastný život, bezpečnou vládu, klid v jejich domě, statečné vojáky, věrný senát, mravný lid, klid ve světě a vše, co si přeje lid i císař. To si nemohu vyprosit u nikoho jiného než u toho, kterého chci následovat. On jediný to může dát a já jeho služebník, který musí prošit, který si jej váží, který pro jeho učení je zabíjen, přináším mu daleko lepší oběť, než sám přikázal: modlitbu vycházející z cudného těla, z nevinné duše a z Ducha Svatého. Ne kadidlová zrnka, slzy arabského stromu v ceně jednoho asu. Ne dva džbány nesmíšeného vína, ani krev špatného dobytčete, které si přeje samo uhynout, a po tom všem ani nečisté svědomí. Divím se, když mravně velmi špatní vaši kněží zkoumají oběti, proč prohlížejí spíše útroby obětí než těch, kteří obětují? A tak rozpínáme ruce k Bohu, zatímco nás rozdírají podkovy koní, věší na kříže, olizují plameny, zatím co nám probodávají hrdla a vrhá se na nás zvěř. Ke každému trestu je připraven modlící se křesťan. Jen to čiňte, dobří vladaři, zmučte duši, která prosí Boha za panovníka. Kde je pravda a láska k Bohu, tam to bude i zločinem.

XXXI. Písmo sv. ukládá křesťanům modlit se za panovníka

Asi jsme se chtěli nyní zalichotit panovníkovi a vymyslili jsme si to, co jsme řekli, abychom unikli potrestání. Asi nám to pomáhá, když připouštíte, abychom dokázali, co hájíme. Kdo tedy by ses domníval, že nemyslíme na dobro císaře, nahlédni do Božích slov, do našich Písem, která nezatajujeme. To co je v nich, se vztahuje i na ty, kteří k nám nepatří. Poznejte z nich, že máme přikázáno upřímně prosit i za nepřátele a vyprošovat dobro i těm, kteří nás pronásledují. Kdo jsou většími nepřáteli a kdo více pronásledují křesťany než ti, kteří si myslí, že urážíme císařský majestát. Výslovně a jasně je tam řečeno: "Modlete se za krále i za všechny vrchnosti, abychom mohli žít v klidu"¹. Když se totiž impérium otřásá neklidem, žijeme v neklidu s ostatními údy impéria i my, i když nás lidé považují za cizince.

XXXII. Křesťané přísahají, ale ne při císařovu géniu

Existuje ještě jiná důležitá povinnost modlit se za panovníka a dobro římského impéria. Víme, že může být zadržena velmi velká síla, která hrozí zkázou celému světu i římskému impériu. Nechceme to zažít. A když prosíme, aby to bylo oddáleno, přejeme tím římskému státu dlouhé trvání. Také přísaháme. Ne však při géniech¹ císařů ani při štěstěně císařů, která je vznešenější než všichni géniové. Nevíte, že géniové se nazývají zdrobnělým slovem démonci? My si vážíme toho, co Bůh rozhodl o vladařích. On je učinil představenými národů. Víme, že mají moc, poněvadž Bůh tak rozhodl. Proto považujeme za dobré, co Bůh rozhodl, a to je naší velkou přísahou. Ostatně jsme zvyklí zapřísahat démony, to je, génie, abychom je vyhnali z lidí a ne abychom jim prokazovali božskou úctu.

XXXIII. Panovník je také jen člověk

Co je třeba více říci o křesťanském náboženství a úctě vůči panovníkovi? Panovníka musíme považovat za toho, kterého vyvolil náš Pán, a právem mohu o něm říci : Císař ustanovený naším Bohem patří spíše nám. A tak jako svému panovníkovi přeji mu vše dobré. Nejen o to prosím toho, který to může dát, či o to prosím jako ten, který by byl hoden vyslyšení, ale také, poněvadž císařský majestát stavím až po Bohu, spíše jej doporučím Bohu, jemuž se sám podřizuji. Podřizuji se však tomu, komu se nemohu rovnat. Neříkám tím, že panovník je bohem, ani se neodvažuji říkat nepravdu, ani se mu vysmívat. Ano, on sám nechce být nazýván bohem. Jestliže je člověkem, má člověk ustoupit Bohu. Stačí, když se nazývá imperátorem. Tento titul je úžasný a dán od Boha. Kdo tvrdí, že panovník je bohem, popírá tím, že je panovníkem. Není-li člověkem, není ani panovníkem. Nechť si stále připomíná, že je jen člověkem, i když se veze v tom nejvznešenějším triumfálním voze. Vnitřní hlas mu říká: Ohlédni se za sebe! Pamatuj, že jsi člověkem! Tím víc se může radovat a tím větší je jeho sláva, když si připomíná, čím vlastně je. Kdyby byl nazýván bohem, nebyl by tak slavný, poněvadž by mu tento titul náležel neprávem. Kdo se však nechce považovat za boha, ten je slavnější.

XXXIV. Nesluší se, aby se panovník nazýval Pánem, neboř tento titul patří jedině Bohu

Tvůrce impéria Augustus nechtěl být nazýván Pánem. Tento titut patří Bohu. Řeknu to jasně: Panovník je pánem, ale v obecném významu, když nejsem nucen místo slova Bůh užít slova Pán. Jsem svobodný člověk. Mým pánem je totiž jeden, všemohoucí a věčný Bůh, týž, který je pánem i panovníka. Jak může být panovník Pánem, když je otcem vlasti? Toto pojmenování je spíše projevem úcty než moci. I v rodinách jsou otcové spíše otci než pány. Je nepřípustné nazývat panovníka bohem. Za takového jej považovat by bylo hanebné a zhoubné pochlebování. Jestliže uznáváš panovníka a jiného tak nazýváš, neurážíš tím strašně toho, kterého bys měl takto nazývat a neměl by ses bát toho, kterého jsi tak nazval? Kdo chceš, aby byl Bůh milostivý panovníkovi, věř v Boha. Přestaň věřit v jiného boha, a toho, který potřebuje pomoc od Boha, přestaň nazývat bohem. Kdo se nestydí nazývat v neupřímném pochlebování člověka bohem, nechť se aspoň bojí nepříjemných následků za takové pochlebování. Je zakázáno považovat císaře za boha před prohlášením jej za boha.

XXXV. Křesťané slaví panovníkův svátek, ale ne prostopášnostmi

Křesťané jsou považováni za veřejné nepřátele, protože nechtějí panovníkům prokazovat pošetilé, nepravdivé a směšné pocty. Lidé, kteří mají pravou víru, panovníky oslavují spíše niterně než rozpustilým veselím. O hlavních slavnostech k oslavě panovníků¹ totiž lidé zapalují na veřejných prostranstvích ohně, přinášejí si tam lehátka, hodují na ulicích, město proměňují v krčmy, lijí víno na zem, hromadně se dopouštějí urážek, páchají nestoudnosti a hrají oplzlé hry. Takto se vyjadřuje radost? Takto se mají oslavovat dny panovníků, co se v jiné dny nesluší? Kdo se jindy chovají slušně z ohledu na císaře, ti nyní kvůli císaři slušnost opouštějí. Uvolnění mravů a bujné veselí má být projevem úcty k císaři? Za to bychom měli být potrestáni! Proč bychom měli svá přání a radost projevovat císařům mravní čistotou střízlivostí a počestností? Proč bychom v radostný den neměli zakrývat dveře vavříny a denní světlo narušovat lampami? Jak je vznešené, když veřejná slavnost vyžaduje dát tvému domu vzezření nějakého nového nevěstince!
Chtěl bych poukázat na vaši upřímnost, když přejete štěstí a dobro císařskému majestátu. I tady jako křesťané se prý dopouštíme druhé urážky, že totiž nechceme s vámi slavit svátky císařů. Ani skromnost ani slušnost ani stud nám nedovolují je takovým způsobem slavit. Je to spíše příležitost k nemravným radovánkám než projevem zdravého rozumu. Nechtěli bychom ty, kteří nás nechtějí považovat za Římany, ale za nepřátele panovníků, považovat za horší než jsou křesťané. Setkáváme se s týmiž Quirity, římskými obyvateli sedmi pahorků. Zdaž šetřil tento římský jazyk některého svého císaře? Svědkem je Tiber a školy pro výcvik dravých šelem. Kdyby bylo možné pohlédnout do lidské duše, když provolává novému a zase novému císaři rozdělujícímu v divadle vítězné ceny: "Nechť ti Jupiter přidá roky z našich roků !" Toto křesťan nedovede ani tak vyslovit jako ze srdce přát novému císaři.

Takový je lid, namítneš. Ano, lid, Římané. Nikdo víc neudával křesťany jako lid. Zřejmě ostatní vážené stavy mají úctu před císařem. Nic nepřátelského nevane ze senátu, z rytířského stavu, z vojenských kasáren, z císařského paláce. Odkud jsou Cassiové, Nigri, Albini²? Odkud jsou ti, kteří číhají na císaře mezi dvěma vavříny? Odkud jsou ti, co škrtí, jako to dělají zápasníci³? Odkud ti, kteří ozbrojeni vnikají do paláce? Odkud ti nade všechny sm